Neptejte se co, ale proč

Poslední komentáře

Střípky z diskuse

Zajímavé odkazy

Novinky na Svíci.cz

  • 30.11.2007: Nyní jsou nově přidané komentáře od poslední návštěvy zvýrazněny barevně
  • 13.4.2007: Možnost úpravy i zatím neschváleného článku
  • 22.6.2006: Zlepšeno vyhledávání
Proč používat Linux

Komentáře k článku

26.3.2014 20:44

Vzpomínky na základku ...

zdravím na kociánce jsem byla, přesně nevím léta, asi 1985 až 1994, pavilon DEF. Jmenuji se Romana Mazánková, ale mí spolužáci mne znají, jako Romanu Fraitovou, holt holkám se v životě příjmení mění a tak je někdy problém najít spolužáky :-)

Pamatuji si na první den ve škole, vybírala jsem si lavici, kde budu sedět, rozkoukávala jsem se po spolužácích, školu jsem znala jen z dětských seriálů, tahle byla jiná. Méně dětí ve třídě a spolužáci měli různé postižení, invalidní vozík, berle, já chodila sama, jen jsem často zakopávala a padala (mám hereditární senzomotorickou neuropatií Charcot-Marie-Tooth), byla jsem tam na internátě od neděle večera příjezd, do pátku odpoledne, vždy domů. Jsem z Brna, ale rodiče nechtěli ať zbytečně ráno nevstávám moc brzo, než se nachystám, no a někdo by mně musel vozit autem denně.

Pokoje byly rozděleny na klučičí a holčičí část a též věkem dětí. Náš den vypadal tak, že nás ráno vychovatelky vzbudili což mi vždy připadalo, že je moc brzo, pak jsme se oblékli, oblečení jsme měli nachystané na stolku, to jsme si večer skládali sami, pak vyčistit zuby, výtahem dolů do jídelny, snídaní i oběd, večeři nám nosili ke stolu vychovatelky, aspoň těm méně pohyblivým a mladším dětem. Pak jsme šli na druhý konec budovy - chodby před dveře ke škole, byly ještě zamčené a tak jsme čekali až je odemknou a my půjdeme do třídy.

Pamatuji si na své spolužáky Moniku Valentovou - dnes má děti, Vlastimil Hladík, chudák Vlastík v hodině zlobil a tak mu učitelka dala na holou, byl rudý, jak rak .

Též si pamatuji na školní tábor, asi v druhé třídě, bylo tam hezky Bzenec tuším, tam jsem poprvé ochutnala brambory pečené v ohni, hráli jsme táborové hry, hledali poklad. Byl tam kočárek s panenkou, ta měla látkové tělo a tak byla na dotek, jak živá. S Monikou Valentovou jsme obě tu panenku chtěli a tak jsme se domluvili, že každá s kočárkem objede pár koleček, budeme se o ni dělit. Po vyučování, byl oběd a pak s námi dělali vychovatelky úkoly, tuhle možnost jsem využívala, i když už jsem nebyla na internátě a docházela jsem do školy denně sama. Aspoň my menší jsme měli vychovatelku co se nám po škole věnovala, v klubovně, nebo co to bylo, jméno nevím, jen že byla děsně lechtivá na koleni což jsme věděli a lechtali ji.

Též si vzpomínám na internát, starší děti si někdy z nás mladších dělali srandu a my chtěli být velcí, jako oni. Vzpomínám si na buchtu co měl někdo ze starších holek, chtěla jsem ji, honila mě mlsná a dostala jsem jen kmín, prý to je nejlepší z buchty, tedy že je to kmín vím až dnes, prostě jsem na to důvěřivě skočila. Večer byla legrace na pokoji, vykládali jsme si, hráli … Monika Valentová chtěla namazat záda krémem a já ji na záda vymáčkla moc krému a tak ho ze sebe setřela a chodila po holkách ať se namažou.

Jinak jsem si už jako malá všímala rozdílnost postižení, dětská obrna, svalová dystrofie (napřed chodí zaklonění dozadu a pak je vidím na vozíku), poúrazové postižení. samozřejmě jsme se ptali co komu je, já ovšem nepotkala nikoho s mou nemocí. Též bylo v pavilonu kino a každou středu se promítalo, jen film Vlčí bouda, pokud název nepletu, mě trošku vyděsil, jinak jsme v pavilonu C měli rehabilitaci a co vím cvičení nás nebavilo a chtěli jsme na vodoléčbu, čvachtat se a kecat.

Po nějaké době jsem byla na dvou operacích, i v lázních Vesna a díky tomu jsem opakovala čtvrtou třídu což jsem nechtěla, nový spolužáci a strach zda si nebudou myslet, že opakuji, že jsem hloupá. Nakonec jsem do nové třídy zapadla, spolužáci, Milan Schmidt (ženatý, má děti), Jiří Gargulák (má dítě - jo, přišel k nám do třídy s pavilonu C a to jsme považovali za pavilon pro těžce postižené, co nosí plénky, překvapení, všechny z Céčka je nenosili), Nikola Petrželová (vdaná, ovšem bohužel za lidmi se základky udělala tlustou čáru a s nikým nechce komunikovat), Michaela Martincová (pamatuji si na její natuženou patku, dbala na svůj účes, dnes co vím, je sama a mužům moc nevěří), Lenka Jiřičná (dnes vystudovaná psycholožka a má dceru), Martin Rymeš a Libor Šrámek (dnes žijí v chráněnem bydlení na Kociánce), Šárka Mrkvičková (je vdaná - občas ji potkávám), Vítěslav Štěrba, Petr Máňák a spousta dalších o kterých nic nevím. Stejně tak super třídní učitel pán Kopecký, kdo ví, kde je mu konec, pán učitel Pokorný a jiní.

Na Kociánce jsem vychodila jen základní školu, pak se mí spolužáci rozutekli na různé učební obory a už jsme se tolik nevídali - škoda. Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem chtěla být velká, na první lásky... Na dobu, kdy jsem počítala měsíce kdy vychodím osmičku a dnes bych ráda prožila týden na Kociánce, bylo tam hezky, bezstarostně, veselo … zkrátka přátelé, vzpomínky, dětství a dospívání .

Milá Romano,pracovala jsem většinu...
ivana Kozárová, 4.4.2014 16:29

Milá Romano,pracovala jsem většinu života s dětmi s kombinovaným postižením a to,co píšeš,nějak vidím. Shodou okolností moje jméno za svobodna se téměř shoduje s Tvým. Jen vynech r a místo a tam dej éčko. Svět,o kterém píšeš,dobře znám a děti mě naučily víc,než vysoká škola. Naučila jsem se s nimi radovat ze života prostě pro život sám. Postižení je poposunulo dál,než by se na první pohled zdálo. Asi nejlíp ze všech by to vystihl Antoin de Saint Exupéry - v Citadele:Lidé,kteří místo bohatství srdce nabízejí logicky uspořádané důvody a nejdřív debatují,aby pak jednali podle rozumu,takoví lidé nikdy nedojdou k činu,neboť přijde ještě obratnější řečník a proti jejich vývodům postaví argumenty ještě větší a oni,až je rozváží postaví proti nim ještě zas lepší a tak to půjde navěky.... Nabídni počtáři kameny a chrám ti přesto nepostaví...

Odp: Milá Romano,pracovala jsem většinu...
Olix, 4.4.2014 20:51

Na Vaše komentáře se vždycky těším. Dokážete jednoduchými slovy vystihnout pdstatné a přitom ještě člověka pohladit. Díky.

Odp2: Milá Romano,pracovala jsem většinu...
Platfus, 5.4.2014 0:09

Pro mě je příjemný sledovat, jak se diskuse tady na Svíci ujaly teď ponejvíce ženy a že se i okruh probíraných témat trochu posunul od politiky a řešení globálních poblému lidstva :-). Považuju to za docela příznačný. Zdravím tímto Romanu, která se za krátkou dobu etablovala jako aktivní Svícařka. Dlouho jsem nevěděl jak reagovat na její povídání o nemoci, aby to nebylo banální nebo jen útěšný, o což v zásadě nikdo nestojí. Na trochu podobný věci jako na ty na základce, vzpomínám já na gympl - jeden z mých nejlepších kamarádů je vozíčkář, druhej zase nevidomej. Oba s oblibou dávají k dobru vtipy do vlastních řad, které by od každýho jinýho zněly dost nepatřičně. Důležitý je nevidět to černě.

Odp3: Milá Romano,pracovala jsem většinu...
Lipovan (Z.), 5.4.2014 5:55

Když to říkáš, Platfusi. :-)

Odp3: Milá Romano,pracovala jsem většinu...
RomanaMazánková, 6.4.2014 15:48

klidně reagujte na cokoli :)

Odp2: Milá Romano,pracovala jsem většinu...
ivana Kozárová, 5.4.2014 12:28

To ne já,ale Exupéry. Dlouho jste tu zdánlivě nebyla,paní Olix. Jak si užíváte předvelikonočního období? V dřívějších dobách se lidé postili a rozjímali,dnes se perou a žerou.Ostatně i to jaro nastoupilo nějak suše. Včera jsem kropila žížaly,vytahovala včely z kýble s vodou a hovořila s myší domácí,co se zabydlela v kamenné zídce obrostlé břečťanem.Jukala na mě ze svý skrejše,vůbec se nebála,koukaly jsme si z očí do očí . Dělala,že poslouchám,co jí říkám,evidentně se bavila tím,jak usiluju o komunikaci. nezalezla a dělala mi radost. Byla světle šedá,skoro bílá s růžovejma prackama. Vyhrabávala maltu ze zdi a bourala,co se dalo. Dozajista si budovala lepší příbytek.Jen se písek sypal. A pak se vždycky na mě obrátila a dělala,že poslouchá,co jí říkám, Ještěže tam je ten břečťan,poskytuje jí stín a jistotu,jinak je to dobré kardiotonikum,dnes už moc nepoužívané,žel.Mě nikdy nebavilo hrabat se v hlíně,ale letos jsem udělala první krok,koupila rukavice a budu to zkoušet.Šneci u nás ještě nevylezli. Jak u vás?

Odp3: Milá Romano,pracovala jsem většinu...
Olix, 5.4.2014 14:57

Na Svíci chodím poměrně často. Spíše „tajně“ - bez aktivit. V noci jsem nějak nemohla spát. Ŕíkala jsem si sama v sobě, že bych si přála mít oči k vidění a uši k slyšení. Asi je to podobné i se psaním - ze slov lze zachytit nejen význam, obsah, ale i kus lidskosti. Proto mám ráda některé komentáře - komentátory :-)
Jaro je u nás v plné síle. Před okny nám kvete magnólie, to je tolik krásy a vůně... Na velikonoce se těším - budeme celá rodina spolu. Líbí se, že jste si koupila rukavice - přeji hodně dalších hezkých chvil na zahradě.

Odp4: Milá Romano,pracovala jsem většinu...
ivana Kozárová, 5.4.2014 16:03

U nás kvetou jen takové plané blůmy u sousedů. Mně kvetou fialky,pravé,ne ty psí.Na hřbitově kvetou petrklíče jen tak volně na louce.V lese devětsil a podběl.Vyrazil libeček a křen.Taky začíná růst svízel a violky.Děkuji Vám za přání a přeju krásné jaro s kapkami deště!

Odp5: Milá Romano,pracovala jsem většinu...
Lipovan (Z.), 5.4.2014 21:17

Jestřábník, konvalinky a bledule...k tomu koncert z hrdel asi padesátky krkavců (skutečně - zde) a nic dalšího člověk nepotřebuje. :-)

??????
Alfons, 21.5.2014 16:40

Zuzana a Jana Polášková-Kociánka ??????

Odp: ??????
Alfons, 27.5.2014 18:20

Vyhledat na www.billiongraves.com --- tam se dozvíte co jste doposud nevěděli a kdo má tablet nebo TF s GPS může mít pěknou zábavu. Já se tím bavím. Na hřbitově je takový klid a vycházka tam není k zahození. Místo psaní běhejte kdo můžete po hřbitovech !!! Je to zdravé.

Ahoj Romanko
Vlastimil Hladík, 6.4.2015 19:10

Přečetl jsem si ten článek nebo jak to nazvat a nostalgie mě dostala, ať to bylo jakékoliv tak to bylo super a někdy si říkám, že bych se o ty roky vrátil zpět a dal si to ještě jednou moc hezký vážně, a´t se ti daří tak jak jen ty si přeješ a jsi navždycky šťastná, moc mi to zvedlo náladu a ůplně to všechno vidím jako by to bylo včera. Vlastík

Vzpomínání
Peter Belanský, 17.8.2015 14:54

Byl jsem na DEFce a na pavilonu B od r. 1662 do léta 1970. Moc rád, protože tam byli fajn lidi. Paní učitelka Králová, Zemková, vychovatelky Kolíbalová, Petrušková, Bartlová, Mykysková, na Béčku pan Stejskal, Papež. Na DEFce divadlo a tanec s paní Světlíkovou.... Pan ředitel Tichý, měl syna lékaře a dostal k němu moji maminku. Sociální pracovnice paní Čapková. Spolužáci a spolužačky Jirka Lipka, Láďa a Jirka Novotní, Věra Valihrachová, Jana Kocmichová... Ať mi prominou ti, které nejmenuji, je to jen z nejistoty, vždyť je to moře let. A pak - tehdy jsem se jmenoval Jiří Janíček a od roku 1994 se jmenuju z několika důvodů Peter Belanský. Momentálně bydlím v Praze. Bylo mi v Brně velice dobře, vzpomínám na vychovatelky, učitelky, ale i na pana Frantu, ke kterému jsem chodil na rehabilitaci, na bazén v suterénu pavilonu C, dnes je bazén jinde a celý areál je hezčí, ale třešně, na které jsem šplhal, jsou tam pořád, ovocňák také, i platan u vody v parku. A ke Kociánce patří také kolonka, Březejc, tam jsem se naběhal po lese, k rybníku, na hrázi rostly nádherné křemenáče s oranžovými hlavami a chodilo se k Pávku, k obrázku, do Křižanova na letiště, naštěstí jsem mohl. I na meziústavky v Bratislavě, i do tehdejší NDR, k Baltu, do Pepelowa. Takže je na koho a na co vzpomínat. Zdravím a kdyby to četl někdo z naší třídy (devítku jsme končiki v roce 1970), pošli kontakt na e-mail. A hezký den všem, ať už na Kociánce jsou, nebo byli se mnou před těmi mnoha mnoha lety.

Oprava
Peter Belanský, 17.8.2015 14:56

Omlouvám se za chybu z nepozornosti, nebylo to od roku 1662, ale 1962 samozřejmě.

Ještě pár slov
Peter Belanský, 17.8.2015 16:13

Také jsme běhali přes koleje do hospody U sv. Antoníčka a do samoobsluhy pro cigarety, napřed starším klukům a pak jsme sami kouřili, no nerozum, ale dnes bych přes dvoje koleje neskotačil ani náhodou. Chodili jsme na tunel, do ovocňáku, tam se randilo! Do kina Jadran na MY FAIR LADY, na opery do Janáčkova divadla, na činohru do „Mahenky“, nebo k Mrštíkům, nebo kouřit na balkon na třeťase, tam co se šlo do koupelny a na WC, byly dveře a neměly kliku, aby se tam nechodilo, takže kdo ji měl, byl king, ale to mě potkalo až někdy v osmičce. Když jsem doma dostal souhlas, jezdil jsem na víkendy domů, ale ne vždycky. Často nebylo na vlak. Já jsem příliš nevnímal, že Mira Čagánek jako myopat dožije někdy po základce a z vozíku se sám nikdy nezvedne, byl to úžasný mozek, úžasný kamarád a jeho krásný, chytrý, trošku peprný humor by ocenil i pan Werich, ke kterému mě přivedla zase paní vychovatelka Zdena Šimová, nakonec jsem směl k ní domů a poslouchal jsem Werichova Švejka, Čochtana a slavné forbíny a krůček k panu Burianovi, Horníčkovi a dalším. Mimochodem, když s námi hrála paní Zdenka na četníky a na zloděje, byla vždycky vůdkyní zlodějů a všichni chtěli být zloději a nikdo četník. Byly radosti a byla bolest, když někdo, kdo před prázdninami ještě vratce chodil, v září už seděl na vozíčku a nebylo léku. Na Béčku jsem nebyl žádná hvězda, ze strojního zámečníka jsem přešel na pánského krejčího, ale měl jsem recidivující záněty ledvin a díky DMO jsem byl manuálně natolik nemehloidní, že pro mne řemeslo nebylo. Až později jsem se vzdělal, vyšly mi nějaké knížky, dokonce jsem od paní Růženy Sypěnové, textařky z Brna, dostal první cenu za jakýsi text, ale pak jsem si začal s Biblí a s evangelíky a to byl tehdy samozřejmě veliký průser. 20 let jsem trampoval, jezdil na Oslavku a jinam, pak mě jakýsi vítr zafoukal do Prahy a tam jsem dodnes. Ale líbí se mi, že já, kluk z jihomoravské dědiny, bydlím už 30 roků v Praze Na Dědině. Tak se snad urvu a dojedu na nějakou akci na Kociánce, důchod se blíží, bude na to čas. Píšu pořád, ale nějak se mi nechce obrážet nakladatele, kdyby to dělal někdo za mne, to bych bral. Takže postaru, do šuplíku, jako za soudruhů. Nejsem obchodník, ani diplomat, neumím se usmívat, chválit slabé kafe a říkat ano pane nakladateli. Takže píšu, fotím, jinak jsem masérem, mám psa a toulavé kočky na sídlišti a kousek do lesa, takže moje venkovanství má šanci žít i tady v Praze. Do Šárky pár minut a tam už není město, tam jsou úžasné bytosti, stromy, ptáci, stačí sejít z hlavní cesty do kopce, po kládě přes potok a tiše jako Malý princ vyhlížet lišku. Přijď, sestřičko, čekám tu na tebe a jsem připraven VYTVOŘIT POUTO a dotknout se tvojí moudrosti. Dovolíš- li, krásná, moudrá zrzko. Exupéry, to je láska na celý život, Malý princ, Citadela, ty krásné obrázky.... S tím nemá fyzický hendikep co dělat, konec konců kdo je dnes po čtyřicítce skutečně zdravý? Za lásku ke knihám, k řeči, vděčím paní učitelce Králové ze ZŠ na Kociánce a velké školní knihovně. Ona neučila, ona nás vzala na kopec, za kterým byl další a ještě jeden a další a další a muselo se tedy výš a výš a pořád vzhůru, aby jednou člověk ocenil jazyk Čapkův, Vančurův, úžasnou obraznost pana Tomečka, či pana Neužila. Tak hezké počtení všem, kteří čtou a mají oči plné obrazů, i když hledí ke hvězdám třeba z vozíčku. Peter Belanský (tehdy na Kociánce Jiří Janíček).

Odp: Ještě pár slov
Olix, 18.8.2015 18:44

Pěkné čtení! Děkuji.

Odp: Ještě pár slov
ivan, 18.8.2015 21:27

Cítím z toho život, má to šmak. Vítejte.

Odp: Ještě pár slov
ivana Kozárová, 19.8.2015 14:15

Děkuji za provedení krajinou,která je i moje,i když jsem tam fyzicky nepřebývala... Na chvíli jsem byla jinde,v dobrým a známým světě...Vyndejte věci ze šuplíku a napište něco na Svíci:-)

Odp2: Ještě pár slov
ivan, 19.8.2015 19:11

Ivano, nyní nemám co bych napsal po dlouhodobém domácím vězení způsobené vedrem, vlastně jsem měl jedinou starost jak se v horku neudusit,- docela mučírna. Vícekrát jsem si vzpomněl na váš kamenný barák,- úplné požehnání. To, že Váš pes vylepšil mě potěšilo. Zatím. Iv.

Odp3: Ještě pár slov
ivana Kozárová, 23.8.2015 15:20

Tak ať Vaše dejchání v babím létě pookřeje. V našem kamenném baráku ještě teď,kdy ráno je devět stupňů,vyzařuje teplo ze stěn...Jediná normální teplota byla celé léto ve sklepení,letos 15 st,jinak vždy v létě v zimě 13.... A přiměřená vlhkost.Něco jako šatlava by se tam dalo zařídit;-). Už je dobře,turisté poněkud ubyli,je to úleva na duši,nějak už jsem baba nerudná,když malé děti rozhodují o tom,co bude dělat tatínek a maminka,to se ve mně vždy něco vzbouří a touha po patřičném zásahu musí býti rozumem zchlazována.. Pravda,v tom vedru se i rozum zavařil:-) Zdravím do dáli!

Máte k článku co říct? Máte názor? Je jedno, že článek nevyšel dneska, téma je aktuální stále! Váš komentář se nám zobrazí, tak napište!

Přidat nový komentář

Pokud jste registrován(a), zadejte heslo:

Pouze Vaše jméno (přezdívka) a vlastní příspěvek jsou povinné položky.

Prosím můžete-li, používejte diakritiku - píše se to stejně dobře a mnohem lépe se to čte. Příspěvky naprosto mimo téma nebo obsahující vulgární výrazy budou bez odpovědi smazány - poškozují tuto diskusi.
Formátování: [bold]tučně[/bold], [ital]kurzíva[/ital], [url=adresa]text odkazu[/url] (viz Formátování textu).
Děkujeme za Váš názor.

Nahoru
O serveru, právní ujednání, přístupnost
Založeno na vlastním redakčním systému a vlastním fóru.