Malé úvahy o problémech kolem nás

Nový komentář k článku "Loveček z krabice"

Odpovídáte na příspěvek:

Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou...
Neuvedeno, 20.7.2014 17:51

Nevím, jak kdo vzpomíná na dobu minulou a přítomnou a vztah ke zvířatům v nich.
Když jsem už chytil nějakou tu paměť, tak se pamatuji, jak jsme běhali po návsi okolo návesáku, tedy okolo rybníka, kde plavaly husy z celé vesnice. Na návsi byla kovárna a tak jsem obdivoval ty siláky, co v ní pracovali. Železo se červenalo a ohýbalo, jak se dělaly podkovy. Pak se zase musely držet kobyly, aby při podkovávání se nehýbaly, nebo někoho nekoply.
Pamatuji se jak nás husy proháněly a jak jsem měli co dělat před nimi utéct.
Také jsem obdivoval mlátičku při mlácení obilí. Stále mě dospělí odstrkovali, abych se tam nepletl a nezapletl se do řemenic.
Prý jsem také celkem ochotně pomáhal sbírat brambory na poli po vyorání čertem.
Vzpomínám si také, jak bubeník vyvolával zprávu, byla to tenkrát poslední zpráva před zavedení vesnického rozhlasu. Bubeník i sešlost celé vesnice na mě udělala velký dojem. Také se ve vsi konaly procesí. Pamatuji se jak otec koupil starého koně z druhé světové války a nesměl jsem se k němu přibližovat, protože kousal a kopal. Jinak jsme před tím měli jen kravky.
Takže zvířat jsem si užil dost. Prasata jsme měli. Ty nám pravidelně chcípaly na červenku, nebo co to bylo. Byly slepice, perličky, husy. Prostě to co bylo obvyklé na vesnickém dvorku. Jenže pak to všechno otec prodal za babku, protože se vědělo, že se to bude všechno rušit a budou se zavádět JZD. Odstěhovali jsme se do města. Taky že ano. Ani bychom nemohli navštěvovat nějakou střední školu, protože bychom museli povinně pracovat v JZD. Otec byl za první světové jako legionář v Rusku a tak věděl, jak to vše dopadne. Podle toho se také zařídil. Ovšem v KSČ tedy nikdy nebyl. Já pochopitelně také nikdy ne.
To ovšem neznamená, že bych nebyl kritický na současnou dobu.
Jde dnes o dobu postatomovou s monopoly moci atomových mocností.
S tím se dá dnes těžko něco dělat. Atomových zbraní se nikdo nevzdá, protože by ho ostatní atomové mocnosti rozdupaly. Jenže zase tady nemáme ty stále se opakující světové války opakující se s pravidelností po dvaceti letech a to je zase plus.
Nemáme tady ten strach žen a mužů, že zase se jim narodí další krk na živení a že to již nezvládnou. Ženy, že to již nezvládnou tělesně porodit další dítě. Není takový strach, že děti zůstanou bez obživy.
To Bohu- žel dnes už vlastně nikdo neví, jaké to byly situace.
Každý rád vzpomíná na ty doby, kdy se měl nejlépe, na to horší se většinou zapomíná, nebo u někoho zase ne, protože někdy v člověku zůstane vztek na celý život.
Záleží většinou na brzkém mládí. Podle toho se vyvíjí charakter člověka. My jsme žili v zastrčené vesnici a tak i když byla válka, tak jsem jako dítě to přežíval bez strachu a informací, protože dětem se nesmělo nic říkat, jinak by to sdělily, protože děti co neví, to nepoví. To stravování, které jsem tenkrát měl jsem považoval jako takovou samozřejmost a ani jsem nevěděl jestli jsem jedl nějak dobře, či špatně. Hlad jsem neměl.
Jen jsem se později dozvěděl, že matka musela tenkrát za války, když byly povinné dodávky podle velikosti orné půdy i kupovat maso od sousedů a dávat ho do dodávky, když nám nějaký vepř chcípnul.
Myslím si, že se nedá posuzovat doba tenkrát a dnes. Nikdy se nevstoupí do stejné řeky. Časy se mění. Tenkrát se lidé dožívali jen tak dlouhý věk, než je v nějaké válce zastřelili. Ve třídě mého otce se dožilo z celé třídy jen asi deset chlapců z třiceti. Byla to chlapecká třida tenkrát ještě za Rakouska - Uherska. Chodil do reálky v Praze. Sotva dostudoval, tak po roce praxe už nastoupil na povolávací rozkaz. To už řádila první světová válka. Měl prostě štěstí, že nebyl zastřelen, proto jsem tady i já.
Uteklo dvacet let a byla tady druhá světová válka.
Zrovna tak nějak rok před Heidrichiádou jsem se narodil. Dovedu si představit, jak malou dušičku museli v sobě mít naši, když Heidrichiáda začala. V družstevním domě v Praze, kde měl otec svůj byt a odkud pak odešel za prací a ženou do krajského města bylo zastřelena polovička legionářů.
Měl štěstí, že zmizel z Prahy.
Po druhé světové válce mu zase zabavili soudruzi dědictví po příbuzných. Tak to prostě bylo.
No přežili jsem to všechno i bez vězení.
Jenže jsem také téměř o všechno přišli. No byt mám, nějaké to malé políčko také. Auto také, a hlavně také důchod. Vnoučat pět a tři dcery.
O dvě vnoučata se denně po jejich škole staráme, takže na zvířata čas není ve zděném paneláku by to ani nebylo dobré.

Pokud jste registrován(a), zadejte heslo:

Pouze Vaše jméno (přezdívka) a vlastní příspěvek jsou povinné položky.

Prosím můžete-li, používejte diakritiku - píše se to stejně dobře a mnohem lépe se to čte. Příspěvky naprosto mimo téma nebo obsahující vulgární výrazy budou bez odpovědi smazány - poškozují tuto diskusi.
Formátování: [bold]tučně[/bold], [ital]kurzíva[/ital], [url=adresa]text odkazu[/url] (viz Formátování textu).
Děkujeme za Váš názor.