Temné srdce vesmíru

Máte strach z vesmírné černoty?

Nekonečné možnosti. Ztracenost. Uvědomění si vlastní malichernosti.

Zkoušeli jste si někdy představit nekonečnost kosmu? Je vůbec reálný? Je vůbec reálné to, co považujeme za všední a reálné? Možná mnoho otázek, ale spíše ty otazníky na konci představují jakousi ochablou naději.

Tolik rozměrů. My stále nevíme. Jsme nedokonalí a nedokážeme to pojmout. Protože jakmile to vědomí lidskou bytost postihne, tak přestane být člověkem.

Opravdu jsme knihy. Otevřené. Ale viděli jste někdy, aby kniha četla sebe samu? Je pravdou, že jsme trochu podivné knihy. Slova, zvláštní kódy, které ani sami nedokážeme obsáhnout vlastním rozumem. Informace o minulosti, naší přítomnosti i budoucnosti jsou v nás samých, ale my nejsme schopni do nich nahlédnout. Nevím přesně jaký to má účel. Někdo tvrdí, že si život dopředu „nakódujeme“ každý sám, podle toho, co si myslíme, že naše duše ještě bude potřebovat zažít. Netuším proč to naše duše potřebuje, ani jestli je to celé pravda. Možná tuší někdo jiný. Snad. Uklidňovala by mě myšlenka, že to všechno má svůj smysl. Význam. Nezbývá než doufat v to, že jednoho dne to pochopíme a pak znovu zapomeneme, abychom mohli pochopit lépe.

Vesmír...
Strašidelná hmota.
Ona jen mlčí a řve.
Pokračuje se napínat, tvarovat a zároveň pozbývat formy.
Nekonečné konečno.