Děti - smysl života?

V poslední době se dostávám do situace, která mě nutí přemýšlet o tom, jaký mají děti v mém životě (i v životě každého jiného člověka) význam.

Začalo to s nástupem nové kolegyně do práce. Je to mladá třicetiletá paní na první pohled velice sympatická. Je komunikativní (ne přespříliš) a protože jsme v místnosti většinou samy dvě, směřuje svou konverzaci logicky ke mně. Ústředním námětem jejích hovorů (a zřejmě i jejího života) je však její šestiletá dcerka, což mi v poslední době začíná trochu vadit. Vypadá to, že dotyčná buď všechny ostatní zájmy obětovala dítěti, nebo se před jeho narozením o nic nezajímala (je to vůbec možné?).

Dalo by se říci, že každá monotematická rozprava se stane po určité době nudnou, ale já s tím nikdy problém neměla. Má přítelkyně je schopná při každém setkání mluvit o svých kurzech latinskoamerického tance, přesto se s ní dobrovolně stýkám několik dní v týdnu už pěkných pár let. Nikdy mi nedělalo potíže poslouchat to, co zajímá druhého, tak kde se ve mně bere ta averze nyní?

Vždy jsem si myslela, že dítě má vyrůstat vedle svých rodičů. Že rodič má být v první řadě člověk sám za sebe a tím, jaký je, vytvářet vzor pro své děti. Že nemá obětovat všechny své zájmy ve prospěch potomka, aby mu ten pak nemusel být vděčný. Mám pocit, že když se matka či otec příliš upne na dítě, jsou výsledkem často přehnané požadavky na úspěšnost dítěte, které má vyplnit to, o čem jeho rodiče snili a čeho se kvůli němu museli vzdát.

Na závěr bych chtěla podotknout, že děti nemám a minimálně dalších 5 let mít nehodlám. Jsem zvědavá, zda se s narozením dítěte změním a ten malý zmačkaný fialový tvoreček hned po porodu se mi bude zdát jako jediná věc stojící za pozornost všem okolo a to potrvá nejmíň do jeho samostatnosti (lépe do smrti).

Tak nevím, jsou děti smysl života, nebo jenom by-product? A je možné to vůbec pochopit, bez toho abych nějaké měla?