Smysl života vs. časoprostor (Proč to rovnou nezabalit?)

To vám jednou takhle sedím na židli u stolu, v jedné dlani myš, druhá dlaň nervózně vyčkává nad klávesnicí, aby v pravou chvíli zadala příslušnou klávesovou zkratku a přitom nepřerušeně hledím do bílé obrazovky plné různých čar, výplní a čísliček. Naštěstí tato na první pohled chaotická směs prvků tvoří po odscrollování souvislý a smysluplný celek, kterému se říká projektová dokumentace pro stavební povolení. Kreslím standartně dle zadání od šéfa a tak, jak si vyžaduje zákon, ale samozřejmě v zájmu seberealizace se snažím přidat i něco navíc – něco, podle čeho se pozná můj výkres i bez uvedení mého jména na výkresovém štítku. Sedím ve vyhřáté kanceláři, kde neslyším nic jiného než klikání na obě vstupní periferie. Není se čemu divit, když je pozdě večer a já opět jako poslední rytíř sedím v našem malém projekčním kanclu na kraji města a snažím se udělat něco užitečného. Taková už je práce projektanta. Pevná pracovní doba v podstatě neexistuje a pouze se přizpůsobuje aktuální situaci. Je klidní zimní večer a občas z venku slyším někoho kolem projít s typickým „chrochtáním“ způsobeným stlačováním čerstvého sněhu během chůze. Občas je to i několik lidí pravděpodobně směřující se pobavit do nějaké blízké putiky v centru, což se takhle běžně v pátek večer dělá. Nicméně já trčím v kanclu a ždímu ze sebe poslední zbytky kreativity. Kupodivu ale nepřemýšlím o tom, jak bych mohl trávit čas někde s kamarády. Přemýšlím o práci, životě, ale i o věcech zdánlivě s tím nesouvisejících.

Má ta práce a dřina s tím spojená v globálním měřítku vůbec nějaký smysl? Za práci si vydělám peníze. Za peníze si koupím jídlo a obecně věci, které potřebuji k životu a kterými si ho zároveň zpříjemňuji. A takhle pořád dokola až do fyzické smrti. Má tedy veškerý tohle úsilí nějaký smysl, když stejně jednou umřu? Dobře, řeknete si, že život máme jenom jeden, že život je to nejcennější, co máme a proto bychom si měli užít co nejvíc. To mi ale přijde jako trochu nelogická fráze. Kdybychom život neměli, tak ani nemůžeme nic cenit. Život je hezký slovo, hojně používané, protože zní poeticky a vážně, ale ve skutečnosti neznamená nic. Slovo život má dvojí význam. Buď se tím označuje určitý časový úsek nebo se tím hlavně označuje něco, co z shluku atomů dělá něco víc, než jen kus hmoty. Něco, co se dokáže přizpůsobovat prostředí , uvědomovat si sám sebe nebo myslet. Ale i to něco se zakládá pouze na elementárních částicích a jejich vzájemnému působení - biochemie. A tahle biochemie ovládá biomechanický stroj – např. lidské tělo, který je také složen z elementárních částic. Tak v čem se tedy lišíme od „kusu skály“? V podstatě v ničem. V tom případě já a můj život neznamená nic. Proč by mi mělo záležet na něčem, co je kus hmoty? Natož aby mi ještě záleželo třeba na jiném kusu hmoty, kterému se tzv. říká rodina. Ano, rodina, rozmnožování apod., tak bývá označován smysl života. Rozmnožování lidské rasy. Jenže jaký má význam kus skály, pardon tedy lidská rasa, v galaktickém měřítku? Vždyť i samotný vznik lidské rasy a obecně života na naší malé planetce závisel na shodě určitých chemicko-fyzikálních náhod. Náhod, které se dějí všude po celém vesmíru a všude mají různé dopady. Náhod, které vznikají díky pohybu atomů ve vesmíru. Pohyb, neboli jedna velká nekonečná rovnice, která započala velkým třeskem. A tady jsem skončil. Dál do“minulosti“ už nevidím. Proto v tuhletu chvíli a v tomto měřítku má tedy pro mě jediný význam a smysl Velký třesk a maximálně ještě to, co „bylo“ předtím, protože to neznám, ale vím, že tím začalo něco, čeho jsem součástí. A to se zatím ohlížím jenom do minulosti. U minulosti aspoň vím, na čem jsem, ale do budoucna nevidím vůbec nic, takže žádný smysl. Jednoduše - byli jsme nic, jsme nic a budeme nic. Tak proč bych se měl sakra starat o to své skoro nic, co teď prožívám?

Proč mě záleží na něčem (rodina), co je stejně jako já vlastně skoro „nic“.Proč se tady vůbec piplám v počítači s tím pitomým schodištěm v tom přiblblým baráku, abych si vydělal nějaký prachy? Abych se o sebe postaral a vzal život do svých rukou? Vždyť všechno je stejně řízený něčím větším než nám známý časoprostor a já s tím udělám prd. Navíc, stejně jednou umřu, takže vše, co dělám, jednou přijde v niveč. Proč si prostě nedřepnu na zadek a nečekám, až to moje skoro nic zmizne, resp. přestane být v té formě, v které si to teď uvědomuji a pak se možná uvidí, co je za tím vším. A má vůbec smysl čekat?

Přijatelnou odpovědí je pro mě slovo „radost“, „momentální radost“. Nebo také jinak vlastní „potěšení“. To je podle mě konkrétní výraz pro smysl našeho drobného malicherného života. Radost nám dělá mnoho věcí - rodina, dobré zdraví, peníze, přátelství, záliby, sex. Proto trčím v práci, protože vím, že za odvedenou práci dostanu peníze, a za ty si koupím něco, co mi udělá radost. Když nám umře někdo z rodiny nebo když si trvale poškodíme zdraví, tak z toho radost zpravidla nemáme a tím se částečně vytrácí smysl života. Často zmiňované rozmnožování dle mého názoru není smyslem života, ale pouze další z mnoha prostředků k radosti.
V souvislosti s tím bych si troufnul rozdělit vývoj člověka na několik stupňů. První stupeň je období, kdy naši předci přemýšleli instinktivně (např. bakterie) a tehdy smyslem života rozmnožování možná bylo. Ve druhém stupni se právě nacházíme. Je to období, kdy lidé přemýšlí spíše spontáně a smyslem života je vlastní potěšení. Co bude následovat v dalším stupni? Totální ignorace rozmnožovacího procesu a jiných instinktů? Bude to konec lidské rasy? Končí takhle civilizace ve vesmíru? Ale to už je zase o trochu něčem jiném.

Co říct závěrem? V první části jsem si vysvětlil, co ve skutečnosti jsem a že z čistě z technického hlediska to vlastně můžu rovnou „zabalit“. Jenže to nejde. Je tu něco víc, co mě a ostatní obyčejné kusy hmoty dělá neobyčejnými. Vím, že kdybych to skončil, tak ublížím jiným a to nechci, protože jsou součástí mé radosti ze života. A vím, že když se vykašlu na práci, tak budu bez peněz a bez domova mrznout někde na lavičce s půlkou rohlíku v ruce a budu nešťastný. A pochybuji, že v tu chvíli by mi moje technické vysvětlení vlastní existence nějak pomohlo. Naštěstí většina lidí dělá pro svou radost vše automaticky bez nějakého hlubokého dumání a nemusí si to takhle zbytečně komplikovaně vysvětlovat jako já :).

Takže klídek. Neřeš, nepřepínej. V klidu si dodělám svojí práci. Za chvíli se stejně sbalím, někomu brnknu a zajdu si pro radost s přáteli na pár malých. :)