Fermiho paradox

Motto z SW:

Když čtyři proslulí fyzici – Edward Teller, Herbert York, Emil Konopinski a Enrico Fermi – jednou při obědě v Los Alamos přetřásali různá témata, dospěli k závěru, že za daného stáří a velikosti vesmíru musí prostě pokročilé mimozemské civilizace někde existovat. Fermi, nositel Nobelovy ceny za fyziku, tehdy vpadl do diskuse otázkou: Je-li předpoklad existence mimozemšťanů správný, kde tedy všichni jsou?

S kamarádem jsme zjistili, že ten článek na Science World jsme četli oba, a já navíc četl i knihu od Stephena Webba „Kde tedy všichni jsou?“. Domluvili jsme se, že si na tohle téma popovídáme v sobotu večer u svařáčku a já už se těšil, jak budu kamaráda ohromovat, svými čerstvě nabytými vědomostmi z té knihy.
A taky jo! Sotva jsme se usadili a zapálili si své dunhil-pukadla, vzal jsem to rovnou od podlahy:
„Kdyby v kosmu existovaly nějaké, vůči nám, vyspělejší civilizace, tak bysme aspoň z času na čas pozorovali, nějaký nepřirozený pohyb hvězd, coby projevy jejich inženýrských schopností.“
„To jako myslíš, že by ty civilizace měly potřebu dělat na nás ramena, jací že jsou machři, a jak jim nesaháme ani ke kotníkům?“ zeptal se kamarád.
„Ale houby! Jestliže by měli tak vyspělou techniku, tak by jim přece nedělalo žádné problémy, popostrčit jemně pár hvězdiček, aby třeba měli větší množství energie.“
„No fajn! Měli by trochu více energie, ale k čemu? Co by z toho měli?“ opět kontroval kamarád a já začínal mít pocit, že je trochu natvrdlý, nebo že to aspoň hraje, aby mě naštval.
„Člověče, dovedeš si představit, že bychom měli tyto možnosti my? Tedy lidstvo? Kosmické lety rychlostí světla, a možná i vyšší, ovládnutí celé Sluneční soustavy, co Sluneční soustavy, ovládnutí celých galaxií, technické projekty planetárních rozměrů, obrovsky výkonné vysílače, které by nám umožnily domluvit se, se všemi vyspělými civilizacemi ve vesmíru, no prostě tolik možností, kolik si jich ani neumíme představit.“
„Jo, jo“, zabafal kamarád z dýmky, „já vím! Vysoké pece budou vysoké jako Everest, nikl a jiné těžké prvky budeme čerpat přímo ze zemského jádra, budeme vyrábět tolik potravin, že je nebudeme schopni ani požvýkat, když nám ji budou roboti cpát přímo do pusy, zásadně se budeme koupat jenom v mléce a v šampaňském, nebudeme muset udělat ani krok pěšky, a když budeme moc chtít, tak to zařídíme tak, aby nám pečeni holubi lítali rovnou do huby. Že jo?“
„To bys ani nebyl ty“, namítl jsem otráveně, „abys všechno pesimisticky neumatlal! Máš snad lepší představu?“

„Jenže, chlapče, tvoje úvahy o vývoji lidském, jsou asi tak z konce devatenáctého století. Ničím neomezený růst průmyslu. Ničím neomezený růst spotřeby. Ničím neomezená tvorba odpadků. Zkus si ale vzít za základ svých futurologických úvah, současný stav vědy a techniky.
Vezmi si třeba polovodiče! Jedinou polovodičovou součástkou, kterou můj otec v dětství znal, byl detektor do krystalek, tedy primitivní dioda. Znáš, přece: Skleněná trubička, na jednom konci kousek galenitu a z druhé strany se do něj šťouralo volfrámovým drátkem tak dlouho, až se našlo citlivé místo, které umožnilo usměrňovat rádiové vlny. To bylo asi před padesáti léty. A podívej se na diody dneska. Na jedné straně diody, které dokážou usměrnit stovky, možná i tisíce ampérů, z druhé strany diody tak malé, že je můžeš vidět jedině pomocí elektronového mikroskopu. Nezdá se ti, že vývoj má spíše opačnou tendenci? Tedy, tendenci ke zmenšování, miniaturizaci a co nejdokonalejšímu a nejúspornějšímu využívání všech materiálů, k daným činnostem potřebným?
Vezmi si současný stav nově vzniklých oborů, kterými jsou namátkou nanotechnologie, biotechnologie, genetika, počítače, lékařské obory a já ani neumím všechny je vyjmenovat.
Tak, jako se naši tatíci šťourali wolframovým drátkem v galenitu, tak se dnešní vědátoři šťouraj podobným hrotem v krystalických strukturách různých látek, a dovedou nejen atomy jednotlivě posunovat z místa na místo, ale také je, podle potřeby, dovedou jednotlivě vyjímat, nebo přidávat. A tak je to prakticky ve všech oborech. Lékaři pozorují reakce živého mozku, aniž by se v něm museli chirurgicky hrabat, nanotechnologie umí vyrábět tak malé stroje, že dokážou vniknout do buňky a tam manipulovat jednotlivými bílkovinami, konstruktéři vyrábějí modely strojů tím způsobem, že je nechají vyrůst, v kapalinové lázni. A to jsme v těchto oborech teprve na začátku, asi tak podobně, jako byli naší otcové s elektronikou. Myslíš, že se tento vývoj zastaví? Proč? Protože nám nějací mudrcové, křesťanští i jiní, předpovídají něco, jako Armageddon na různý způsob?
Ne, néé, chlapče! Už dnes je možné při dobré vůli dohlédnout, k některým možným výsledkům, dnešního vědátorského snažení.
Možná budou naší potomci mít náhradní paměťové úložiště, které bude třeba nad nimi poletovat, a tam budou ukládat vědomosti, které nebudou zrovna potřebovat. A když naopak budou chtít nějaký fakt ověřit, tak budou prostě jenom vzpomínat a procesor v náhradním mozku sám zařídí, aby se informace v lidském mozku vybavila. A představ si, že se tyto náhradní mozky budou schopny propojit podobně, jako se dnes propojují počítače na Internetu.
Takže si vem, k čemu by nám byly supervysoké pece na zpracování železné rudy, když budeme mít možnost, nechat jakoukoliv železnou součástku vyrůst v kapalném prostředí, do kterého přidáme nějakou sloučeninu železa, a baktérie obohacené o uměle vytvořený genom, se zakódovaným plánem vyráběné součástky. Ty bakterie a nanotechnika se už samy postarají, o redukci železné sloučeniny na železo, jeho transport a umístění, přesně tam kam patří. Bez obrovské spotřeby energie, kterou dnes k podobnému účelu vyplýtváme.
A zemědělství? Nejspíš zanikne! Myslím, že lidstvo bude ke svému přežití v budoucnu potřebovat jenom zářivou energii Slunce, kterou si už organismus biofyzikálně přetvoří, podle své potřeby.
Věda o lidském těle dosáhne takové úrovně, že doktoři budou vědět úplně všechno, o každé molekule, která se v těle nachází. Například tvary jednotlivých bílkovin i s jejich funkcemi. Úplně odpadne protetika, protože jakoukoliv chybějící část těla si budou moci lidé nechat znovu narůst.
A s tím souvisí i kosmonautika. Jestliže lide dosáhnou takové úrovně regenerace svých těl, že ani nebudou vědět, jestli jsou vůbec smrtelní, co jim bude bránit v tom, aby svá těla vybavili orgány, které se v lidském těle vůbec nenacházejí? Co jim bude bránit v tom, aby svá těla uzpůsobili pro volný pobyt na Měsíci, nebo na kterékoliv planetě? Pochopitelně, bez jakékoliv podpůrné techniky.
A vývoj se nezastaví! Vývoj půjde pořád dál!
Z „Člověka moudrého“ se tak nakonec stane „Člověk hvězdný“, uzpůsobený k trvalému pobytu mezi hvězdami a lidé se rozlétnou do širého vesmíru, jako chmýří pampelišky po svém okolí.
A až se z našeho Slunce stane rudý obr, tak už ani nebudou vědět, že existovala nějaká planeta Země, ze které se mezitím stane spálený škvarek.“
Chvíli jsem pukal z dunhil a pak ze mě vypadlo:
„No dobrá, to je všechno hezký co nás čeká, ale vůbec nic to neříká o tom, kde jsou ti ostatní. Nebudeme v tom kosmu nakonec bloncat sami, jako sirotci?“
Kamarád se usmál a zakroutil hlavou: „Já mám spíš obavu, aby to mezi hvězdami nevypadalo, jako na Václaváku v sobotu večer.“
„Když je jich tam tolik, jak říkáš, tak proč je neslyšíme, když se spolu domlouvají?“
„Asi se nedomlouvají!“
„To snad nemyslíš vážně?“
„Tak podívej, je pravděpodobné, že se ti obyvatelé kosmu budou pohybovat rychlostí blízkou rychlostí světla. Jakékoliv pole se ale šíří maximálně rychlostí světla. Takže posílat za někým zprávu, by bylo úplně bezpředmětným počinem. Než by zpráva dohnala adresáta, tak už dávno by nemuselo existovat to, o čem ta zpráva hovoří.“
„Takže každý by se tím vesmírem pohyboval pořád sám a sám, jako solitér?“
„Já to vidím spíše tak, že kdyby se dva obyvatelé kosmu náhodou potkali, fyzicky by se spojili, vzájemně si vyměnili kopie svých informaci, „u pívka by přátelsky poklábosili“ a pak se opět rozlétli, každý do jiného kouta vesmíru.“
„Hm, hm,“ dudlal jsem přes fajfku, nalil novou dávku svařáčku a představoval si, že to fyzické spojení by nemuselo být vůbec špatné, pokud by pocity byly podobné, jako tady na Zemi.
Po chvíli jsem se tiše zeptal: „A kdy se tak stane? Co myslíš?“
„Kamaráde, už se tak děje! Jde jenom o to, jak rychle se nám podaří tu závoru, na cestě mezi věděním a nevěděním, posouvat směrem k vědění. A právě tohle to, to posunování šraňků tím správným směrem, je podle mého názoru, v podstatě smysl lidského života. A stačí, když se ti podaří, posunout tu hranici aspoň o milimetr, na té nikdy nekončící cestě do budoucnosti.“
„Ale všichni lidé přece nemají na to, aby vědecky bádali, zkoumali a objevovali.“
„To vůbec nevadí! Důležitější je, aby ses nedostal na druhou stranu šraňků a netlačil opačným směrem. I když, najdou se i takoví kulichové, kteří si na druhé straně postaví kulatou ceduli s nápisem „Zoll“ a nenechají tě tlačit do šraňků dřív, než zaplatíš bakšišné.“

A co vy, vážení přátelé, jak vidíte budoucnost svých potomků?
Co vy nato, pane Slayde?
Shoří potomci v plamenech Armageddonu, jak předpovídají křesťané, nebo je čeká, alespoň tochu podobná budoucnost, jak ji vidí můj přítel?
Nebo máte úplně jinou, vlastní představu o vývoji lidstva?