Pičikáto, paruka, pudr a piha

Sem tam mi na ulici vnucují pozvánku na koncert vážné hudby. Obtížník bývá oděn ve vyšívaném kabátci a pumpkách, na nohou bílé punčochy, na hlavě černý třírohý klobouk, pod ním bílou paruku.

Proč turista touží strávit jeden ze dvou tří svých večerů v Praze poslechem sonáty nebo fugy v zatuchlém sklepení? (Což by doma v Bielefeldu nebyl nikdy udělal.)
Paruka na zpocených pleších emeritních filharmoniků, pudr a piha na uhrovatých lících vychrtlých konzervatoristů, kteří šmidlají větu za větou na jevišti osvíceném petrolejkami z výprodeje Ikey, to sotva slibuje magický zážitek.
Napadá mne - jistě mimo jiné - že třeba cizozemec opustivše svůj Mannheim nebo Newcastle rád přistoupí na iluzi jakés takés katarze po té včerejší pařbě v ukrajinském bordelu. (A nakonec na žádosti o grant je termín „klasická hudba“ vějičkou, kterou magoš nemůže odmítnout, žene, žejo.)

Byznys s pičikáty brnkanými v parukách mne ale přivedl k jiným, divočejším otázkám:
Jak je to vůbec se starými (nebo klasickými) uměleckými díly?
Mají pro dnešního člověka větší hodnotu než ta moderní nebo ta soudobá?
Nebo mají na něj aspoň srovnatelný účinek?
Nebo ztratila svou důležitost a srozumitelnost, mají jen historickou cenu a snad skýtají úchylné povyražení pár snobským bláznům?
Ta díla vznikala v jiném světě, jinými prostředky, byla určena pro jiné publikum.
Mají Vám ještě co sdělit?
Nebo jsou jen zaprášenými doklady, vzbuzujícími povinnou úctu ke schopnostem dávno mrtvých předků?

Literatura

Bude ještě někoho někdy zajímat Babička nebo Povětroň? Opravdu jste to četli?
A co třeba Canterburské povídky nebo Don Quijote?
Budete vážně číst něco napsaného před rokem 1920 a proč tomu dáte přednost před současnými autory?

Divadlo

Bouře? Višňový sad (údajně hra všech her)? Oidipus král?
Co vám to dalo (kromě toho, že jste se přesvědčili, že ten Langmajer byl úplně nahatej)?

Tanec

Louskáček? Čím si vás získal?
Les Indes galantes?
Pokud mě chcete pozvat na balet, prosím ne na pas-couru a demi-plié zástupu napudrovaných labutí.

Film

Působí na Vás Metropolis nebo Extáze intenzivněji, než moderní filmy?
Vážně si vážně pustíte něco natočené před rokem 1970?

Architektura

Kde se Vám lépe studuje? v Moravské zemské nebo v Klementinu?
Veletržní palác nebo palác Kinských?
Proč podnikový večírek v Břevnovském klášteře?
Potřebujete v divadle k něčemu prdelaté andělíčky s pozlacenými pindíky?
Podle mne cokoli postavené před rokem 1920 je neobyvatelné, pokud s tím neprovedete něco jako Plečnik s Pražským Hradem.

Hudba

Nevím, co si mám vzít z Mozartových a Vivaldiho samosnubných vypižlaných ornamentů. U Beethovena - kromě podivné slabosti pro Sedmou - toho nevidím o moc víc. Ale v hudbě mám proti současné době největší posun vzad - někam od konce 19. století: Dvořák a tak. Mahler. Hudba jako nejabstraktnější umění podle mne stárne nejpomaleji...

Výtvarné umění

...ovšem s podivnou výjimkou sochařství, kde mne ve všech starých obdobích překvapuje, o kolik jsou 3D díla (které je podle mne těžší vytvořit) lepší než 2D malby těch otlemených šlechticů a svatých.
(Třeba samothrácká Niké je zatraceně sympatická roštěnka i na dnešní dobu - snad proto, že nemá hlavu).
Co se obrazů týče, začínají být pro mne zajímavé a sdílné někdy od kubismu.

Na závěr,...

...aby někdo předčasně nevybuchl kvůli nedorozumění: poslouchejte si co chcete, třeba cembalo nebo loutnu. Čtěte si Kšaft umírající matky, dívejte se na Fragonardovy husopasky, já Vám do toho nemluvím ani se Vám kvůli tomu nesměju.

Pokud ale chcete napsat do diskuse něco přínosného, pak se zamyslete, co dávají - kromě historického svědectvi - dnešnímu člověku díla, která nutně nesou stigma toho, že byla vytvořena v době, kdy většina lidstva žila v nevolnictví nebo otroctví, neuměla číst ani psát, kdy Evropou sem a tam táhla vojska, kdy se umíralo na mor a s velkou oblibou pořádaly pogromy a narodit se jako ženská, máte cenu a postavení jalovice?
Stigma toho, že byla vytvořena podle vkusu lidi, kteří pokud by se Vámi vůbec zabývali, tak by Vás nechali za Vaše dnešní názory a nároky upálit nebo roztrhat psy?

Zkrátka - a zabíhám kvůli té zkratce na tenký led - umělecké dílo mi myslím ukazuje způsob, jakým se autor dívá na svět: co a jak hodnotí a co a jak řeší. Ve vědě se tomu říká paradigma.

(Poznámka: Kýč něco napodobuje, nejspíš většinový vkus, vypočítavě a s trapným zpožděním).

Pokud se autorovo vnímání a autorův přístup shoduje s mým, dílo se mi líbí a motivuje mě pokračovat. Čím víc rozdílů, tím se mi ovšem líbí méně, ale může mě inspirovat ke změně způsobu, jakým jsem až dosud vnímal svět okolo. Ve vědě se čas od času přijímá nové paradigma a málokdo se pro to zlobí, je to zákonité.

Představa, že se dnešní ekonom inspiruje u Marxe, biolog u Darwina nebo technik u Edisona je spíš romantická než reálná. Projevuje se tomu úcta, staví se na tom, ale je to už dávno komprimované a skryté hluboko v základech jako Vaše školní trojčlenka.

Takže: myslíte si, že „paradigma“ umělců, kteří žili ve světě před sto a více lety, ještě nutně nevyčerpalo a že rozdíly, které identifikujete proti tomu svému, vás stále vedou dopředu?