„Co - jako?!“

...no přiznám se, byla jsem se taky podívat na Májkla. This is it. Docela mě to vzalo. Jak tam „Míša“ všem pořád říká „Bůh ti žehnej“ a „hlavní je láska... musíme žít v lásce...“ ...a jo, řekla jsem si... ty brďo, pořád na to zapomínám, nebo co...má pravdu ten Májkl.
Ten večer mne napadlo, že to vlastně byla jedna z posledních vět tohoto pána, tudíž by nebylo od věci splnit mu něco jako jeho poslední přání a fakt se snažit žít v tý lásce, kurňa.
Jasně, že kvůli tomuhle se narodil mezi nás Ježíšek.. ale člověk je tvor nevděčný, zapomínající a věčně rebelující...no... Majkl, jako by mi to měl připomenout, nebo co.
Tak jo. Druhého dne jsem se probudila s takovým ušlechtilým pocitem, že začnu už teda opravdu žít v lásce, že je jako nejvyšší čas, jestli už není pozdě.
Cestou na bus, povznesena krásou zlatých nebes s růžovými červánky mi mimoděk splynula jakás píseň ze rtu, to z radosti nad tím, kterak je život vlastně krásný a jak se dá každé ráno začít hezky od znova a lépe, s láskou...
Autobus byl plný školních dětí. Ach ti roztomile rozjívení capartíci, jak švitoří ta lidská ptáčátka, očka se jim lesknou, tvářičky k zulíbání... Volné místo bylo až vzadu, kde sedávají starší chlapci. Usedla jsem a jala jsem se kochati ranními přírodními scenériemi.
Když tu - jakási rána zezadu. Otočím se a vidím - jeden z hochů předváděl druhému, jak se umí trefit svou těžkou botou do opěrky sedadla. Mírně jsem ho požádala o zklidnění... Hledím si dál svého a vzápětí se ozvalo úderů několik. Opět jsem ty chlapce v klidu požádala, aby toho nechali. Následoval hurónský smích za doprovodu kopanců do sedaček.... pravda, má vznešená nálada se poněkud pozměnila a poněkud hlasitěji jsem vyzvala ty výrostky, ať toho koukají nechat, nebo uviděj! Pobaveně se uculovali a ten jeden mi řekl: „Jo? A co - jako?“
Já vím, myslel jsi to dobře, Majkle... já teda taky, ale...
Taky jste si všimli, že jakmile si dáte nějaký pěkný závazek - šup a hned je tu zkouška, která jakoby se vám až chtěla vysmát...nebo jak je to?