Panika ze stáří?

Oblíbeným volebním tématem je stárnutí populace a s tím spojen strach o naše osudy ve vyšším věku. Vesměs se všichni shodují na tom, že současný penzijní systém je neudržitelný, že potřebuje reformu a jiné takové s prominutím kecy. A já se ptám - jak si někdo může v zemi, kde měna neměla posledních 100 let kontinuitu delší než 21 let, dovolit tvrdit, že lidé si mají šetřit do fondů? Jsou to iluzorní prostředky, které beztak budou zcela závislé na výkonnosti ekonomika za těch 30-40 let. Nikdo vám nedokáže říct, co si za našetřený milion v r. 2040 koupíte. Záleží to na tom jak se budou postupně vyčerpávat zásoby uhlí a ropy, jak se zde rozšíří zhoubný islám, jak moc se rozmnoží „spoluobčané“, atd. Svět za 30 let může být zcela na nepoznání a poměřovat ho dnešními mírami nemá moc smysl. Zkusme všichni jak tu jsme se odprostit od potřeby „mít nějakou jistotu“. Nic takového na světě není. Jistotu vám nedá stát (Kdo to vlastně je stát? Těch pár úředníků na ministerstvu?), jistotu vám nedá banka ani pojišťovna. Dokonce vám jistotu nezajistí ani vlastní nemovitost, kus pole a 4 synové milující své rodiče. Nemá cenu taky vzývat Boha či Bohy, neb ten/ti se o nás vůbec nestarají nebo prostě jen nejsou. Jistota není, nebyla a nebude. Až budeme staří a nemocní, tak si prostě vpálíme kulku do hlavy nebo se otrávíme léky na spaní a bude to. Žádný ráj či peklo pak nebude následovat. Prostě, v dobrém případě, ten kus mrtvého masa někdo jen zakope či strčí do pece, ve zlém případě ho rozvláčí psy a sežerou mouchy a housenky. Nečekejme žádné dobro, lásku, či přátelství. Už vůbec nečekejme úctu a vděk. Proč musíme mít cíl, proč musí mít život smysl? Řeknime si, že nic takového není, smiřme se s tím, buďme vděčni za každý den, kdy jsme nebyli o hladu či žízni a nic nás nebolelo. Zbavme se strachu o budoucnost, žádná budoucnost není. Je jen nyní a teď, náš smutek je způsoben jen a jen výčitkami z věcí minulých a obavou z věcí budoucích. Pokud se těhto smutků a obav zbavíme, pokud akceptujeme, že není trestu za minulost ani naděje pro budoucnost, jedině tak budeme volni. Dívejme se na sebe sama jako na chrchel v toaletní míse života a časem nám bude z toho pohledu veselo, na tváři se nám objeví úsměv klidu, míru a obecného odpuštění.