Rozhlasové stanice

Jedním z největších porevolučních zklamání pro mne byly soukromé a i státní rozhlasové stanice. Jako dávné květinové dítě jsem si ještě pamatoval takové pořady z roku 1968 jako Houpačka, Junior 30, tudíž odchován těmito klasickými kousky jsem se těšil, že povstanou stanice plné hudebních redaktorů, kteří zasvěceně povykládají o kapelách, budou pouštět našlapané pecky, dělat profilové pořady, vzpomínky, a do studia budou chodit hudební veličiny na rozhovory. Anebo se třebas vydáme do Afriky na etno hudbu či do Indie na rágy.

Uff. To jsem se přepočítal! Mluvím tedy jen o hudbě. Místo toho muzika z hladového selektoru, kde se omílá dokola oněch možná 800 písní stále dokola. Přitom selektory mají kapacitu desetitisícovou. Redakce fungují bez dramaturgie, stačí posadit k mikrofonu někoho komu to žvaní a oni melou a melou o ničem, co je zrovna napadne. Aby byli IN, tak používají hovorové výrazy typu atmoška, pařba a tak podobně, obvykle napojují do přímého přenosu posluchače a tahají z nich kdy byli naposled na pivu a podobné mentální průjmovitosti.

Takže nikdy neuslyšíte například Tatabojs, Sunshine a ani staré pardy jako třebas Blue Effect nebo Mišíka. To se neodvažuju vznést požadavek na nějaký zasvěcený komentář, takoví lidé asi tyto rozhlasové stanice obcházejí raději z daleka. Snaha některých rádií hrát hezky česky rovněž kolabuje na nenakrmeném selektoru a mele se stále totéž dokola. Důvody jsou opět stejné. Nezbývá zase než poslouchat cizinu jako za bolševika. Místo Luxemburgu mohu vřele doporučit Polskou Trojku. Přitom je státní a pouští náročné rockové věci, francouzský šansón každé úterý, americké blues v neděli, mezitím medailony rockových hvězd, nebo víkendy namátkou třebas s Petrem Gabrielem nebo Janis Joplin, a tak dále a tak dále. Vše v dramaturgii vysoce profesionálních redaktorů a speakerů.

To se našim redakcím nemůže přihodit, protože na to profesně nejsou ani vybavení. Nevím čím se živí tolik absolventů muzikologie, kteří každý rok opouští naše vysoké školy, ale kvůli několika pitomcům, co ovládají tyto média, asi sedí raději v různých výrobních firmách.

Komu to všechno u nás slouží těžko říct, určitě těm 800 privilegovaným českým i zahraničním interpretům, respektive jejich manažerům. Takže nás posluchače mají pěkně na háku.