Liberalismus potřetí - Smrt zaměstnance

Po čtyřiadvaceti letech všeobecného úpadku můžeme označit současné pracovně právní podmínky zaměstnanců jako nanejvýš tristní. Pracovní poměr na dobu neurčitou, jak ho známe z lepších časů, rychle mizí v propadlišti dějin. Dokonce by se dalo říct, že i zaměstnanecký poměr na dobu určitou začíná být výhrou v loterii. Prekarizace práce postupuje raketovým tempem a nikdo netuší, kde se zastaví. Občan je odkázán na zaměstnaneckou agenturu, která mu v lepším případě zaručí ubohou mzdu a otrocké podmínky. Pokud by snad nadšenec hodlal agenturu obejít, zaměstnavatelská nástraha v podobě dohody o provedení práce již čeká. „Vždyť může podnikat!“ zvolá chytrák, který se v době porevolučního chaotického přerozdělování nezapomněl včas zajistit.

Kromě mizerného životního standardu současných zaměstnanců je zde jeden problém ještě větší a tím je faktická nemožnost z tohoto neradostného stavu vybřednout. Pokud občan nemá zaručen stálý příjem, byť jakkoliv nízký, nemůže nic dlouhodobě plánovat. Například nelze studovat, neboť jednak zde není pravidelná mzda, druhak nízký příjem sám o sobě nepokryje zvýšené náklady se studiem spojené. Vzít si větší úvěr, například pro pořízení vlastního bydlení, už nelze nazvat rizikovým počinem, nýbrž projevem čirého šílenství. Občan je v pasti.

Někteří se jistě můžeme škodolibě radovat, že výše uvedené se konkrétně nás netýká (mě také ne), nicméně vše souvisí se vším. Občané logicky nemohou utratit peníze, které nemají a nízké tržby zasáhnou celou ekonomiku, přispějí k nižšímu rozsahu a kvalitě služeb, sníží se příjmy státu a naopak narostou výdaje. Erár si tak zadělává na pořádný problém. Prozatím to bohužel nevypadá, že by kompetentní osoby usilovaly o schůdnou možnost nápravy.

V dnešním bulváru odpovídá Václav Kočka Sr. na otázku, kdy Matějská pouť nejvíce prosperovala: „Lidé měli za komunistů více peněz, takže za minulého režimu se pouti dařilo mnohem lépe.“ Suďte sami.