Kam se vytratil pravý smysl vzdělání?

Jedna ze škol, již jsem měl možnost studovat a absolvovat, si zvolila jako své motto latinské úsloví „nemo nascitur sapiens“, což lze volně přeložit jako „nikdo nerodí se moudrým“. Asi nikdo nepochybuje o tom, jak důležitou roli hraje vzdělání v životě člověka a že proces učení je procesem vpravdě nepřetržitým a nezbytným. Skutečně vzdělané lidi by jistě bylo také zcela zbytečné přesvědčovat o tom, že vzdělání má několik rovin a mnohem širší rozměr než jeho zúžené pojetí, kdy je za vzdělaného člověka mnohdy označován člověk vzdělaný pouze formálně. Přestože, anebo právě protože jsem v různých školních institucích strávil mnoho času, čím dál více si uvědomuji také význam neformálního vzdělání a dalších střípků, jež by podle mě měly zapadat do obrazu ´opravdově´ vzdělaného člověka. Přiznám se, že mě vždy nemile překvapí, když u člověka, jenž je třeba respektovaným odborníkem ve svém oboru a ověnčen tituly kolem svého jména, přes své usilovné snažení marně hledám všeobecný rozhled, zdravý selský rozum, slušný a kultivovaný projev, respekt k odlišnému názoru, snahu o konstruktivní diskusi a pochopení postojů druhého člověka a naopak na mě silně dýchají projevy profesní slepoty, arogance, neschopnosti vyřčení či napsání souvislé a smysluplné věty a především vydávání svého názoru za jediný možný a správný. Neříkám, že takové případy jsou pravidlem. Naopak jsem měl v průběhu svého dosavadního života to štěstí potkat řadu skutečně vzdělaných a inteligentních lidí, avšak ani výše nastíněným exemplářům se zkrátka člověk nevyhne. Ačkoliv by tedy vzdělání člověka mělo mít rozhodně vyšší cíle než pouze prostupování skrze různé stupně (nejen) české vzdělávací soustavy a s tím spojené sbírání známek, kreditů a diplomů, rád bych se ve svém zamyšlení zaměřil právě na onu část vzdělávání, kterou lze označit jako formální či institucionální.

Někdy mi přijde, že stejně jako je v České republice více než 10 milionů odborníků na lední hokej a fotbal, může se naše země pochlubit obdobným počtem expertů na školství. Svědčí o tom dlouhé řady diskusních příspěvků pod články týkající se různých témat našeho vzdělávacího systému. Netvrdím, že je to vyloženě špatně. Naopak to může být signálem, že problematika školství a vzdělávání se dostává do popředí zájmu stále širší veřejnosti a že řada lidí se zamýšlí, co a jak by se v něm dalo vylepšit tak, aby se dětem, starším studentům, ale především také dalším generacím opravdu dostávalo takového vzdělání, které by je ´lépe připravilo do života´ a více napomohlo k jejich orientaci ve světě, který se i do budoucna bude patrně vyznačovat značnou složitostí, pestrobarevností a proměnlivostí. Celkově jsem poměrně skeptický k různým jednoduchým a univerzálním řešením, stejně tak se úplně neztotožňuji s názory, které vše v současném školství odsuzují, vše minulé idealizují a generaci, do které se ještě vzhledem ke svému věku snad můžu řadit, nazývají jako ztracenou a podobně. Kolikrát jsem již slyšel názory, že „dneska vystuduje každý“, „dnešní děti a studenti nemají o nic zájem“, „titul dnes nic neznamená“, „na soukromých školách se nestuduje, ale kupují diplomy“, „maturant před třiceti lety toho uměl dvakrát více než dnešní inženýr“… Podle mě jsou podobná tvrzení zjednodušující, povrchní a také trochu nespravedlivá, ač tedy vůbec nemám problém takříkajíc střelit do vlastních řad. Moje zkušenost je taková, že i dnes nalezneme na školách mladé lidi, kteří jsou ochotní na sobě poctivě pracovat, zamýšlet se nad různými tématy, hledat souvislosti a osobně znám řadu studentů, kteří uspěli i v mezinárodním srovnání. Proto mi přijde vždycky trochu nefér, když slyším či čtu generální soudy o tom, jak je současné školství zcela zdevastované, jak jsou dnešní studenti hloupí, učitelé neschopní, atp. V každém případě i sám vnímám, že se v našem školství za dobu, po kterou mám s ním osobní zkušenost, mnohé změnilo.

Často se poukazuje na masovost v dnešním terciárním vzdělávání, která je nezpochybnitelná. Když se vzpomínkově přenesu o 15 let zpátky, tak abych se dostal bez zkoušek na jednu nejmenovanou prestižní obchodní akademii, musel jsem mít studijní průměr nejhůře 1,3. V dnešní době se na stejné škole přijímací zkoušky ani nevypisují a žádný požadavek na průměr známek stanovený není. Čtyři roky nato jsem stál před rozhodnutím, zda dále pokračovat ve studiu a jako jeden ze dvou maturantů naší pětadvacetičlenné třídy jsem se rozhodl pro další studium. Dnes se hlásí na vysoké školy více než 75 % maturantů této školy. Podobně hovoří i souhrnná data, která publikuje například Národní ústav pro vzdělávání. Po maturitě se hlásí na vysoké či vyšší odborné školy cca čtyři pětiny všech maturantů, většinu z nich jsou schopné vysoké školy, i díky převažujícímu financování tzv. na studenta, pohltit, a tak v posledních letech studuje na vysokých školách cca 60 % populačního ročníku. Nejsem z těch, kteří by podobný vývoj považovali za tragédii. Navíc to neznamená, že tolik studentů také vysokou školu dokončí. Ani si nemyslím, že by přístup k vysokoškolskému studiu měl být vyhrazen pouze pro vyvolené. Stejně tak si nemyslím, že by mělo být vysokoškolské studium úplně pro všechny. Tak či tak, překotný vývoj od výlučnosti směrem k masovosti v sekundárním a terciárním vzdělávání má podle mě rozhodující vliv na to, jak je vzdělání obecně ze strany mladých lidí vnímáno.

Osobně bych řekl, že vztah velké části mladých lidí ke vzdělání, a asi nejenom ke vzdělání, je takový konzumní. Přijde mi jako by se stalo určitým standardem a společenským požadavkem u mladých lidí vlastnit alespoň jeden školní diplom. Řada mých vrstevníků či o něco mladších lidí také uvažuje zcela pragmaticky. Ekonomicky vzato se stále ještě investice do vzdělání vyplatí. Mnohdy tak nerozhoduje obor, vlastní zájem či žádné jiné vyšší cíle, a tak máme například tisíce studentů na zemědělských univerzitách, přičemž drtivá většina z jejich absolventů vůbec neplánuje, že by někdy v sektoru zemědělství pracovala. Určitá část studentů uvažuje nikoliv jen pragmaticky, ale také „obchodně“. Podobně jako se stalo standardem studovat, je taktéž úplně běžné, že studenti současně se studiem i pracují, a tak v dnešní době není žádnou výjimkou, že se časově zaneprázdněný student nechce zdržovat psaním seminárních či závěrečných prací, které za ně napíše méně vytížený spolužák, anebo častěji specializovaná firma. Nutno ale objektivně dodat, že různé studentské výpomoci, včetně těchto nepoctivých, se děly vždycky, ačkoliv třeba v menší míře a méně organizovaně jako v současné době. Slovníkem dnešních teenagerů by se asi také dalo říci, že studovat je zkrátka in, cool a kdo nestuduje, tak je loser. Na obranu naší mladé a ještě mladší generace lze ale říci, že jim (a nám) vlastně ani nic jiného nezbývá. Stalo se běžnou realitou, že na pracovní místa, kde by úplně v pohodě stačila střední škola, bývá vyžadováno vzdělání vysokoškolské a zejména zahraniční zaměstnavatelé si velmi rychle zvykli na to, že zde naleznou relativně kvalifikovanou pracovní sílu, která je podstatně levnější než naši západní kolegové. Kriticky a s určitou dávkou nadsázky by se dalo odpovědět na řečnickou otázku v nadpisu, že pravý smysl vzdělání se ztratil ve schématech a tabulkách personalistů, kdy často nejde o to nalézt a získat skutečně vzdělaného a kvalifikovaného kandidáta, nýbrž šroubek do přihrádky či tvárnou (a klidně i nemyslící) hmotu.

Přesto jsem přesvědčený o tom, že i přes vlivy jako je hromadnost ve vzdělávání, tlak na výkon a prestiž ve společnosti obecně či snaha vyhovět povrchním kritériím plynoucím z trhu práce, je i v dnešní době mezi námi řada perspektivních a přemýšlivých jedinců, kteří si uvědomují i vyšší cíle a komplexnost vzdělávání a že pro některé z nich je práce na sobě samých i něčím jako seberealizace a tak trochu i povinností.