Z nemoci život...

Každé onemocnění, tím spíše onemocnění závažné, znamená pro člověka ztrátu dosavadních jistot, ohrožení všech zvyklostí a přesvědčení o která se dosud opíral. Je to ale součastně možnost přestat být na těchto jistotách závislý a svůj život udělat svobodnější.

To, čím se v životě trápíme, co nám působí trýzeň, nicméně nejsou fakta nebo nějaké objektivní skutečnosti, jsou to právě naše představy jaké těm faktům dáváme a čekávání, která jsou s nimi spojená.Není to sama bolest, ale strach z bolesti a přesvědčení o tom co bymohlo být kdyby nepřišla bolest. Jediné, co v takových situacích potřebujeme, je blízkost člověka, který nám pomůže netrápit se zbytečně, zorientovat se v nové životní situaci a žít i přes bepříznivou „dobu“ smysluplný a naplněný život.

Ať to zní jakkoliv paradoxně.

A co ti , co si svou „nemoc“ způsobili sami? Ptáme se často: „Vždyť věděli do čeho jdou. Třeba ti co berou drogy nebo propadli alkoholu.“
Ano, i oni jsou svým způsobem nemocní.Neptejme se těch lidí proč brali drogy; zeptejme se sebe. Ptejme se, co my jsme zaseli? Dnešní lidé se snaží utéct z tohoto světa do svého, protože nemají žádný vzor a v jejich okolí se z lidí stávají jen mrtvá těla bez života.

V učitém smyslu jsou proroky. jejich životy nám pokládají otázky: a kdo jsem já? Co žiju? Co jsem zasel?
Tak lidé ztrácejí svou naději, nemají žádnou víru, nemají komu důveřovat...