Jaký si to uděláš, takový to máš ...

Nejdříve mne zaujal článek Čeho se bojím. Už, už jsem chtěla oné dobré nešťastné bábince napsat o zkušenostech se „svými“ staroušky. Naštěstí dříve, než jsem ji začala obtěžovat se senilními radami, zjistila jsem, že je to osmnáctileté kotě! Nechápu, proč se bojí zrovna stáří. Proč nemá obavy z toho, zda bude mít práci, která ji bude bavit, střechu nad hlavou, upřímné přátele, zdravé děti, spokojenou rodinu. To vše a mnohem více dobrého i zlého stáří přece předchází.

Druhý článek – Deprese zítřka - byl na podobnou notu. Tady už jsem se nacházela. Nedostatek finančních prostředků limituje kreativitu života, dostává jej do stereotypu a ten je – dle mého – jednou z příčin „blbé nálady“. Získání dostatečného množství finančních prostředků zase vyžaduje spoustu času, i když někdy dělá člověk od nevidím do nevidím a prachy taky nevidí A to je další příčina depresí – lidé makají jako diví, pořizují si drahé vily, auta, vyjedou na pár dní na luxusní dovolenou, ale nemají čas spolu žít. Zakusila jsem obě polohy – uštvanou manažerku s tučným kontem i sociálku. Obě životní etapy jsem si zvolila dobrovolně a nelituji toho. Ano, mám dnes starosti, na co dříve šetřit – stavební spoření na budoucí nutné opravy starého domu, penzijní fond na dobu, až od státu dostanu 30 % současného podprůměrného platu, na domácnost pro případ, že jeden z nás onemocní a budeme nuceni žít z „nemocenské“ alias almužny, na zuby, klouby, na své záliby, koníčky, dovolenou, knihy, nový počítač, či dceři na studia, na její novou domácnost …??? Knihovnu bych však už dnes za banku nevyměnila.

Zaujal mne článek Starci na webu (LN, 10.2.2007), kde si mimo jiné jistý Prof. Souček stěžuje, že ze své penze 8.000,- si nemůže dovolit dávat deset procent na placení internetového připojení, že nemá na to, aby si pořídil počítač, ale jedním dechem dodává, že vnukům na ně přispěl částkou 50.000 Kč. Úspěšný vědec a šel do penze bez úspor? Vzdělaný člověk a souhlasí s tvrzením, že investice „do něj“ je mu líto, že už to nepotřebuje?

Naopak včera jsem se v Internetové školičce pro seniory dověděla, že dva z nich komunikují se svými dětmi pomocí internetového telefonu a dokonce webkamery. Týden co týden žasnu u počítačů, při tréninku paměti či na seminářích nad vitalitou „mých“ staroušků. Tohle vypovídá o jediném – jaký si to uděláš, takový to máš.

Ano, mívám čas od času depky. Jsem člověk a nic lidského mi není cizí, pravil již kdysi klasik. Ale mám to štěstí, že mne profese nezavírá mezi čtyři stěny, že mohu být mezi lidmi, kteří mi dovolí čerpat z jejich optimismu a já se naopak snažím mírnit jejich bolístky. I když stačí jedna srážka s blbcem a je po pohodě. :)