Sen, co nebyl sen

Podle Freuda vyjadřuje sen přání nebo potřebu, která je příliš bolestivá nebo vyvolávající pocit viny na to, aby byla vědomě uznána. Podle kognitivních psychologů jsou sny malou částí obrovského množství informací, které jsme přijali během dne. Tyto jsou pak během spánku REM tříděny a probírány, mozek se je snaží interpretovat podobně jako běžné jevy, čímž vznikají sny - pseudoudálosti. Neurobilologové zase tvrdí, že mozek během REM spánku vymazává nepotřebná spojení z paměti, aby nedocházelo k zahlcování neuronálních sítí informacemi.
Tak nám ty sny pěkně vědci zaškatulkovali. Musím uznat, že pokud jde o většinu snů, tak to opravdu platí. Už jsem měl mnoho snů, které by se dali nazvat mystickými a ty rozhodně do tohoto schematu nezapadali. Ale já v tomto článku nechci mluvit o mystických snech, nýbrž o reálných snech. Musím Vám odvyprávět celý můj sen, abyste pochopili, že to nebyl sen. I když je to víc jak půl roku, pamatuji si ho velmi podrobně a živě.

Nejdřív zazněl hlas.
„Nabíjet!“
Slyším zvuk závěru vlastní pistole. Dívám se na ni. Je to válečná kořist, ale ne moje. Dostal jsem ji od jednoho z mužů, co teď postávali na úzké stezce předemnou. Byl jsem vždy proti zabíjení, hnusila se mi už ta představa, že držím zbraň. Ale teď jsem musel. Teď jsem musel...
Z nábojové komory mi vyskočil plný náboj.
Zaklel jsem.
Nikdo mi neřekl, že už byla nabitá. Klekl jsem si a šmátral v prachu stezky. Nikdo se za mnou neohlédl, skupinka se pohnula dál po stezce. Konečně jsem nahmatal náboj. Nevím jak se mi to podařilo, ale nacpal jsem ho do zásobníku za chůze. Smrákalo se. Našel jsem je na místě, kde se stezka stáčela doprava a vlevo se naskýtal výhled na vylidněnou vesnici. Byla to naše vesnice. Nebo alespoň moje určitě. Pomalu jsme scházeli k vesnici.
Zarazil jsem se. Ve vesnici uprostřed cesty stála dlouhovlasá holčička. Uvědomil jsem si, že je to moje dcera. Nechápal jsem to, všichni měli být uklizení. Nebyl čas na přemýšlení. Vzal jsem jí za ruku a vedl k našemu domu. Nemůžu jí vzít sebou, budeme bojovat. Musím jí někam schovat, aby jí nenašli. Budou tudy procházet, to je jasné.
Nedokážu popsat pocity, které mě zaplavovali. Když jsem za ní zavíral železné dveře, když jsem jí ubezpečoval, že se pro ni vrátím, když jsem se díval do jejích očí, které měli být plné hrůzy, ale přitom byli klidné a vyrovnané... Nebyla jiná možnost. Musel jsem věřit, že to bude dobré. Chlapi už byli nervozní, neuvědomil jsem si, že to trvalo tak dlouho.
Došli jsme k úkrytu, jestli se to tak dalo nazvat - pobořené zídky a keře okolo, a strávili tam zbytek noci.
Odněkud se nám doneslo, že už prošli a měli nějak naspěch.
Oddechl jsem si.
Když jsem přicházel k vesnici, zahlédl jsem dcerku, jak si hraje před chalupou. Usmála se na mě a hrála si dál. Jakoby se nic nestalo.
Ty děti, nikdy nás nepřestanou překvapovat...
Uvnitř chapupy byly dvě ženy. Popravici seděla starší žena v houpacím křesle. Vlevo seděla u stolku pod oknem mladá dívenka a držela cosi v ruce. Rychle jsem uhnul pohledem a pokračoval v cestě kolem ní.
Otočila se s úsměvem na mě. „Podívej,“ ukázala mi, co držela v ruce - starou tepanou brož. „Spravila jsem její brož“
Na chvíli jsem se na ní podíval.
Koutkem oka jsem zahlédl soucitný pohled starší ženy.
Do očí se mi začali hrnout slzy.
Až teď, když všechno utichlo, mi to došlo. Brož mojí ženy, kterou mi zabili!
Podlomili se mi kolena, sesunul jsem se na postel a propadl jsem neovladatelnému pláči.

Probudil jsem se ze snu s pláčem. Celej den jsem pak byl nějak naměko. Sakra, když si na to vzpomenu, tak je mi nějak divně.
Ve snu moje identita neexistovala. Byl jsem muž středního věku, měl jsem tmavé husté vlasy. Dokonce jsem myslel jinak, měl jsem jiný žebříček hodnot a dokonce jsem mluvil jiným jazykem, i když jsem si to přímo ve snu neuvědomoval, protože to byl můj mateřský jazyk. Myslím, že nejpravděpodobnější místo průběhu událostí je Jugoslávie. A to nejenom z logického hlediska, ale prostě to tak cítím.
Ať mi nikdo nevykládá, že tento sen je moje skryté přání, směs informací, přijatých během dne nebo pseudoudálosti vzniklé odmazáváním informací. Až příliš reálné, spojené se silnými emocemi. Mohl to být můj minulý život? Já nevím jestli v ně vůbec věřím. Ono je jedno, jestli to byl můj život nebo život někoho jiného. Můj názor je takový, že ať je to jak chce, sny jsou neprobádaná oblast, která si zaslouží pozornost. Že nám otevírají cestu k nevědomí a možná i dál. Že je možná způsob, jak se dá cestovat do jiného času a prostoru a my ho známe prakticky od narození, akorát ho neumíme ovládat...