Láska je slepá...

Tak Vám tu povím můj tragikomický příběh, který se mi stal. Ještě když jsem chodíval na střední školu, jak už to bývá, zakoukal jsem se a později beznadějně zamiloval do jedné slečny. Nebylo to jen dočasné poblouznění, věděl jsem, že tohle je moje životní láska.

Jenže já povahou plachý a stydlivý kluk s flegmatickou povahou jsem v sobě nenašel dost odvahy a když už bych se k něčemu odhodlal, tak jsem zjistil, že má přítele. Věděl jsem, že nemá cenu vůbec něco začínat a tak jsem to v sobě přes dva roky dusil a nedával nic najevo. Ale když toho člověka vídáte den co den, tak je to těžké.

A tak jednoho letního dne po maturitě jsem vzal do ruky telefon a zbaběle napsal nějakou hrůzu ve smyslu, že ji mám moc rád, že mi bude chybět a že mé srdce patří jenom jí, ale že vím, že má přítele a nechtěl jsem, aby se kvůli mě trápila...

Čekal jsem všechno, i to, že mi neodpoví. Nakonec jsem se ale dozvěděl (krom toho, že nic krásnějšího ještě neslyšela), že ona mě má taky moc ráda a nemít svého přítele, tak by neváhala. Příběh jak z telenovely gradoval, když jsem poblouzněn dělal všechno proto, aby si mě jen trochu všimla a hltal jsem po každém jejím slovíčku. Párkrát jsme spolu mluvili i po ICQ a naše rozhovory byly vždy velmi emotivní.

Zlom nastal, když jsem ji čirou náhodou potkal jednoho dne ve vlaku. Bylo to poprvé, co jsme se viděli od té osudové chvíle. Krásně jsme si popovídali, oba červení až za ušima, vyměňovali jsme si letmé pohledy a úsměvy. Ale jakoby něco vyprchalo - možná zapracoval čas, možná jsem to už vzdával.

A tak naše další rozhovory po internetu byly daleko stručnější. A pak jsem ji potkal ještě jednou - tentokrát byla se svým přítelem. Já jako na potvoru jsem kolem nich procházel a tak jsem pozdravil. Ona však dělala, že mě nevidí a ani neodpověděla, což jsem naprosto nechápal a stál tam jak tvrdé Y. Pak se do toho vložil její přítel a zeptal se jí: „Ty ho znáš?“ Něco zamumlala o spolužákovi a já si připadal jak v té písni od Mňágy a Žďorp „U vedlejšího stolu“.

Nevím proč se tak zachovala, možná jí to nebylo vhod, možná jí bylo trapně, že jsem ji potkal s přítelem, možná se bála, že s něčim začnu... Každopádně takhle se zachovat neměla. A já si konečně uvědomil, že je čas definitivně zkončit. Že vše, co mě napovídala, byla pravděpodobně lež nebo polopravda a řekla to jenom proto, aby mě neranila ještě víc. Všechny ty sladké řečičky teď měly trochu hořkou příchuť. Řekl jsem si, že ji už nechci nikdy vidět a přestože ve mně zela najednou velká díra, rozhodl jsem se hledat jiného človíčka, který má v srdíčku podobně prázdno jako já...