Autostop. Zábava nebo hra se životem?

Studenti, vojáci, lidé, kterým ujel autobus, anebo snad jen ti, kteří se chtějí dopravit rychle snadno a bezplatně z místa na místo. Ty všechny často potkáváme na krajnicích našich silnic. Pomalu couvají s nataženou rukou, pokrčenými prsty, nadzvednutým palcem a nadějí, že jim některý z řidičů zastaví. Kdo by neznal autostop. Nejlevnější, nejzábavnější a rozhodně nejzajímavější způsob silniční dopravy. Který z nás ovšem také neslyšel o různých nástrahách, které stopování přináší! Média jsou plná zpráv o šílených maniacích, kteří se ve vozidlech skrývají, znásilněných stopařkách, studentech, ubodaných uprostřed lesa. Všichni z nás vědí o nebezpečí, které autostop skýtá. Ale kdo jednou nenarazí, nezastaví se.

Se stopem jsem začala asi v patnácti. Tehdy jsem spěchala domů z jedné povedené akce, autobus ani vlak nejel a stop byl pro mě optimálním řešením. Tato první jízda mě seznámila s novým způsobem zábavy. Autostop, který byl předtím pro mě jen velkou neznámou,mě začal opravdu bavit. Poznávání nových lidí, ušetřené peníze. A nejvíce to, že mám šanci dostat se na místa, která bych za jiných okolností neměla šanci navštívit. Mnoho lidí mi to vyčítalo. Nedokázali pochopit, proč si tento způsob dopravy tolik pochvaluji, ale já měla spoustu důvodů. Říkala jsem si, že jejich výčitky pramení pouze z neznalosti. Co může o stopu vědět člověk, který to nikdy nezkusil? Všichni lidé, kteří mě vezli, byli slušní, poctiví lidé, co mi opravdu chtěli pomoci.

Stop mě bavil natolik, že jsem se s kámoškou rozhodla procestovat Českou republiku.
Když jsme to oznámily přátelům, nebyl nikdo, kdo by nás podporoval a reakce typu: „Vy jste vážně šílené, odvážné, hloupé…“ byly jen slabým odvarem toho, co si o tom všichni mysleli.
Ale my jsme se vydaly na takovou cestu se všemi riziky, které skýtala. Po patnácti dnech a patnácti stech kilometrech jsme se triumfálně vrátily domů. V pořádku, s úžasnými zážitky a přesvědčené o tom, že žádné riziko při autostopu nehrozí. A lidé nás přesvědčovali a my se nedaly. Jen zkuste říci dítěti, že nesmí jíst zmrzlinu, protože je jedovatá.
A jsme zase u toho. Člověk, který nenarazil se nikdy nezastaví.

Jedno odpoledne jsem trávila se svým přítelem. Bohužel šel potom domů, aby se mohl učit. Rozhodla jsem se tedy užít si večer po svém a jet s kamarádkou na akci do nepříliš daleké vesnice. A protože bus nám ujel před nosem, postavili jsme se na silnici a natáhly ruku. Povídám kámošce: „ Můj kluk mi dneska říkal, že v Liberci našli stopařku, které uřezal nějaký úchyl hlavu!“ a snažila jsem se jí postrašit. „ Hahaha, „ odpověděla: „ ale my jsme aspoň dvě, víš!“

Můj přítel byl vždycky proti tomu, abych jezdila stopem. Je to jeden z těch lidí, co to nikdy nevyzkoušeli a jen se řídí tím, co ostatní říkají. Kdykoliv jsem někam jela, bál se o mě. Vrátila jsem se a on byl šťastný. Ten výlet kolem ČR doslova přetrpěl a snad ani nespal. Nevážila jsem si jeho starosti, přišlo mi to zbytečné. Jeho chování jsem nikdy nechápala.

Když nám po 10ti minutách zastavilo auto, rády jsme nastoupily a skryly se před tou úděsnou zimou, rozléhající se venku. Pán řidič vypadal jako takový sympatický strejda. Povídali jsme si celou cestu a řekl, že nás zaveze až na místo, za což jsme mu byly vděčné.

V tu chvíli zabočil na temnou lesní cestu a po nějaké době, vůbec nevím kolik jsme mohli ujet, zastavil. Zhasnul světla. V tu chvili jsme veděly, co nastane. Ale co máme dělat? Chlap šel do kufru a tak jsem řekla kámošce, šokované a vystrašené, ať si pomalu odepne pás a vezme věci. Vystoupily jsme z auta. A pomalu couvaly, přičemž se ale chlap vyklonil z kufru s obrovským nožem v ruce. V tuhle chvíli jsem přes tok svých myšlenek ani neslyšela, co říká. Ptala jsem se sama sebe „Proč se nám to stalo!“ „Panebože, co jsme to udělaly za kravinu?“ „Máme utíkat?“ „Ať nám nic neudělá, ať schová ten nůž“. Řekl nám, ať se otočíme a jdeme nahoru, přičemž mě chytl silně za zápěstí a odtáhl mě ze silnice. Další minuty následovalo něco, co bych nepřála mému nejhoršímu nepříteli. Slyšela jsem, jak mi strachem a napětím bije srdce, a taky to, jak ten chlap prudce oddechuje, jeho nechutné doteky na svém těle. Cítila jsem nenávist, lítost, soucit, byla jsem naštvaná na sebe, na něj, měla strach o kámošku a to, co bude dál následovat mě děsilo! Cítila jsem jeho odporný dech u ucha a ostří nože nebezpečně blízko. Neustále jsem se snažila mluvit, ale on mě vždycky násilím umlčel. Neviděla jsem nic. Trvalo to celé minuty. Jeho nepříčetný hlas, plný výsměchu, arogance, nadvlády, ale i nervozity říkal, co se mnou hodlá udělat. Nejdřív jsem prosila, slibovala, bránila se. Potom jsem přešla k vyhrožování a vzpomněla si na trik svého kámoše, a vyhrkla: „Mám tvoji SPZku, ty hajzle, a už jsem ji poslala kámošce!“ V tu chvíli se ode mě odlepil. Vylekal se. Využila jsem toho momentu a utíkala od něj pryč. On se rozběhl k autu a odjel. Kámoška utekla, ale neozývala se, mobil nebyl dostupný. Zůstala jsem sama, zmítaná hroznými myšlenkami, roztřesená tak, že jsem nemohla sedět. Proč se to stalo zrovna nám!!! Procestovala jsem celou Českou republiku bez jakékoliv újmy, ale při cestě do 15km vzdálené vesničky, nás potká tohle…
Měly jsme prostě šílenou smůlu. A zároveň neuvěřitelné štěstí…
Nakonec jsme skončily na policii, a toho chlápka pořád ještě hledají.

Nevím, jestli pro vás bude můj příběh alespoň trochu odstrašující. Každopádně, nechtěla bych lidi, kteří stop milují odradit. Jen je potřeba být připraven na všechno. Pepřový sprej by měl být samozřejmostí pro každého stopaře. Opatrnost, nedůvěřivost a podezíravost jeho hlavní zbraní. Nevěřím, že to, co se stalo mně, změní váš názor. Konec konců, stopování může být skvělou zábavou i zkušeností, pokud se nevymkne z našich rukou.

Tato příhoda mi ale otevřela oči a dala mi do života jedno nesmírně důležité ponaučení.

Dokud člověk nenarazí, nezastaví se.