Loveček z krabice

Když jsem byla malá holka,jezdila jsem na prázdniny k babičce a dědečkovi na vesnici. Byly tam dva rybníky a řeka.Tam jsme jako děti trávily většinu svého prázdninového času. A přece se mockrát stalo,že jsme se nešly koupat a zůstaly na dvorku za starou bývalou poštou,dvoupatrovou budovou v dezolátním stavu. Znáte ty baráky,co obec už nechce opravovat. Ani vodovod tam nebyl,stačila pumpa na dvoře mezi kůlnama.Ve staré poště bydlely naše babičky a ty potřebovaly vodu- no a my jsme tu vodu nosili všem. Kluci dva kýble,holky taky,ale naplněné do polovic.Když voda na starých pískovcových schodech vyšplouchla,zůstaly uprostřed louže. Tak byly ty schody prošlapané.
V podkroví vedle půdy bydlela paní Sobotková. Ta neměla žádná vnoučata,ale potřebovala nejvíc vody. Potřebovala ji pro Lovečka,protože mu každej den musela prát prádlo.Loveček ležel v dřevěné krabici po margarínu vystlané starýma teplákama. Byl to ochrnutej starej pes. Neviděl,neslyšel a měl málo zubů.Hýbal jenom hlavičkou a nastavoval ji k pohlazení.Hedvábná srst,černobílé skvrny. Miska s nalámaným chlebem v mléce.
Někdy bylo třeba vzít ho na dvoreček na sluníčko,aby přišel do světa. Paní Růžena Sobotková taky byla ve světě. Sloužila za mlada ve Vídni Na Mariahilfštrase,jak nám vyprávěla.Bylo jí tehdy 86 let a dokázala sama rozebrat hodiny pendlovky,když přestaly jít. Rozebrala je,namazala margarínem - a zase šly. V její jediné místnosti,kde s Lovečkem žila,bylo zvláštní ticho,ozdobené tikotem těch pendlovek a oddychováním spícího Lovečka.
Nám dětem nepřipadalo divné,že paní Sobotková pečuje o psa,který nevidí,neslyší a nemůže chodit.Nosily jsme ho po schodech nahorudolů i s bedýnkou a sedaly si k paní Sobotkové na pískovcový sokl,pozorovaly slepice liliputky anebo hrály karty na dřevěné bedně.Život běžel klidně a prázdniny utíkaly rychle. Dnes sedím doma se svým slepým psem já,mám ho na dece. Nějak jsem si na toho Lovečka vzpomněla...Dozajista i Vy máte někde zasutou vzpomínku na zvíře,které už není,ale které bylo součástí Vašeho dětství.Někdy myslím na to,že se vším pohodlím se dnešním dětem vytratilo ze života cosi podstatného.Kolik pohodlí a pro koho jsme dnes schopni obětovat a jak si to racionalizujeme....