Křivdy (jak jsem začal chápat svět)

Kolem šedesátých let jsem byl i bráchou na jakémsi výměnném táboře v už tehdy hodném a přátelském Německu, zatímco ti oškliví zůstali zadrátovány za trest někde na druhé straně, aby odčinili skutky svých otců.

Do dneška jsem byl přesvědčený, že městečko nebo aspoň zámeček se jmenoval Alter Hof a nedaleké jezero přímo pod ním Verbelinské (Werbelinské?), ale na mapě jsem ho už nenašel a taky dlouho nehledal. Pouze si pamatuju, že asi necelou hodinu docele velkým parníkem jsme jsme i s ním vjeli do ohromné vany, za náma se zavřela vrata a tak jsme sjeli po ohromné konstrukci plné lan a kladek asi o padesát metrů níže na novou úroveň hladiny. Ale to už trochu předbíhám.

Výuka němčiny probíhala po cestě autobusem.

Dobrý den, kolik je hodin, rohlík, zmrzlina, prosím, oběd, večeře, děkuju, dobrou noc. Atd.

Jako Češi jsme do „tábora“ dorazili první. Kluci do stanů a holky spaly na zámečku, kde byla i správa tábora, zdrávka, kuchyň a ohromná jídelna, nejspíš nějaké původní parkurové cvičiště, ale jinak stoly, židle, ubrusy, podium a mikrofony pro večerní zábavu dětských soutěží.

Druhý den přijížděli Němci. Brácha se tam okamžitě seznámil s Lidií a já s Petrou (Kuhn) se kterou se naše pohledy setkaly už když vystupovala v lehounkatých šatičkách a těžkým kufrem, takže jsem jí s ním okamžitě pomohl a tím jsem věděl kde má pokoj, dokonce byla na stejném i s bráchovou Lidií.

S německejma klukama jsme se rychle otrkali a dělali společné kraviny. Byli úplně stejní jako my. Klackama jsme rozdráždili ohromné vosí hnízdo a když už jsme sami dostali pár žihadel, tak jsme to napálili přes pláž plnou lidí do vody a jenom koukali jak se prudce zvedaly deky a ručníky, všechno poletovalo vzduchem a lidi z „ničeho“ nic začli pohazovat pískem. Postě ohromné divadlo! Už si nepamatuju přesně, ale byl za to i nějaký trest, který jsme si společně odtrpěli.

Klučičí a holčičí oddíly, zaměstnání, nástupy včetně praporečníků, podvečení organizovaná volna. Asi předpříprava na to stát se novým člověkem. Jinak jsem takřka všechen ostatní čas trávil s Petrou. Obědy, večeře, organizovaná zábava, hodinka na psaní dopisů. Dětské lásky jsou ty neúžasnější jaké můžete prožít.

Měsíc utekl na závěr byla naplánována táborová olympiáda.

Podle různých předvýběrů už z předchozích soutěží byl určen stejný počet Čechů i Němců do hlavního víceboje. Snad všechny disciplíny kromě plavání. Skoky, vrhy, hody, běhy na krátko i táborový marathon.

Kromě vrhů (pasivní síla) jsem všechny disciplíny ve své kategoii „mladší žáci“ vyhrál, některé i s velkým náskokem. Tehdy nás tam bylo několik stovek, takže by o svědky nouze nebyla.

Teda, hlavně mě šlo o to se před Petrou co nejvíc vytáhnout a vnitřně jsem se pořádně naparoval, ale navenek jakože nic, že normal, ale nemohl jsem se dočkat večerního vyhlášení vítězů. Už v poledne jsme okukovali na podiu vystavené ceny. Jízdní kola, míče, funkční zmenšeninu pračky, modely letadel a lodí na baterky, šicí stoje pro panenky a všechno možné. Tak jsem si představoval jak si pro ni vyberu právě tu pračku nebo šicí stroj, když už je to ta „moje žena“.

Večer, když se velká jídelna zcela zaplnila, jsem mohl prasknout napětím. Najednou takové to známé zaškrahání na mikrofon jako ve školním rozhlase, FFffff, FFfff, jedna, jedna, FFff, FFff.

Vyhlášení výsledků táborové olympiády!

Kategorie mladší žáci!

Vítězem běhu na 60m se stává......??
Vítězem na 300 m se stává...........??
Vítězem hodu krtikeťákem...........??
Vítězem hodu oštěpem ...............??
Vítězem skoku do dálky ...............??
Vítězem skoku do výšky...............??

To už jsem měl na krajíčku. Petra mě držela pod stolem za ruku a koukala co se to děje.

Potlesk, gratulace, ceny, to všechno mizelo mezi hloučkama gratulantů jak si to všichni přišli prohlídnout někde jinde.

Najednou přišla paní kuchařka s koláčema a vedoucím české skupiny, i s německým ředitelem a německou paní doktorkou která nám zalejvala škrábance tinkturou a nešetřila náplastma, vedoucí oddílu a někteří velcí kluci, že dobrý a poplácavali mě.

Já slzy na krajíčku a bylo mě jasno, zatímco mně vysvětlovali, že je nespravedlivé aby jeden vyhrál skoro všechno, že ať to pochopím. A mluvili o těch cenách, zatímco já jsem jenom nachvilku chtěl stát tam nahoře a kdyby aspoň ta malá pračka, nebo ten šicí stroj pro panenky pro Petru.

Kategorie starší žáci!

Za třetí místo v běhu na 300 m se uděluje diplom Ivanu......

A tak jsem dostal poprvé od života pořádně přes držku a začal chápat svět.