Já a moje Honda

...aneb reakce na „Nebezpečné účastníky dopravy“

Vždy jsem měl blízko k činnostem které podporují tvorbu
adrenalinu v těle. Přesto, anebo právě proto, se považuju
za jednoho z nejklidnějších - na snowboardu jsem nikdy
netočil otočky o 720 stupňů jako moji kamarádi, na skejtu
jsem nikdy neskákal dál než pár metrů, a salta z pětimetru
do vody jsem po několika placácích vyřadil z programu.

Dobrým nástrojem k mým cílům je motorka. Začínal jsem na
pionýru, pak jsem měl mustanga na kterém jsem každý víkend
abslovoval trasu ČB - JH s návratem. V JH jsem tehdy lítal
na blaníku. Když mi bylo 17, dostal jsem motorku ČZ 175,
kterážto měla dvakrát větší dolet než moje původní
padesátky, a tak jsem se začal oběvovat ve většině českých
měst. Čézetu mi pak nějaká dobrá duše ukradla.

Pak jsem dlouho jezdil autem. Po asi 100,000km za volantem
mě už opustilo veškeré klukovské nadšení z té 4 kolé
nádhery, a tak sem si loni na podzim koupil Hondu CB 500,
což je klasický dvouválec o 62 koních. Co vám budu
povídat, splnil se mi můj dlouholetý sen, přiživený
desetitisíci kilometrů projetých 60 kilometrovou
rychlostí.

Dnes už jsem na Hondě odjezdil 13 tisíc kilometrů, a tak
nějak jsme spolu srostli. Mám rád jízdu na motorce s
větrem o závod, líbí se mi ta svoboda kterou jsem ve své
oktávii nikdy nezažil - svoboda projet, vyjet, předjet
všechno a všude. Kdyby mi za to někdo nabídl milión, vyjel
bych i do panelákovýho osmýho patra. Nebe a dudy když to
porovnám s mojí opakovaně proraženou olejovou vanou ve
škodovce.

Už jsem taky párkrát ležel. Buď na mokré trávě, anebo na
písku, což se vždy obešlo bez jakéhokoliv zranění, protože
při absenci asfaltu málokdy překročím 30kmh. Mám jen dvě
kola, musím mít respekt k povrchu. A jak mě naučila starší
dáma co se rozhodla přejet z pruhu do pruhu zrovna když
jsem kolem ní projížděl, motorkář musí mít respekt zejména
z aut. Dámě jsem prorazil kolenem zadní dveře, a pak jsem
pár týdnů kulhal. Od tohoto nárazu už odmítám dělat to, co
jsem s chutí dělal na čézetě v 17ti letech - tedy
projížděl kolony aut kdykoliv mezi nimi bylo víc jak 75
čísel.

Všem kdo by měli touhu prohnat se zácpou ve stylu
pražského messengera proto doporučuju raději se na to
vykašlat. Je jen otázkou času než potkáte někoho kdo se
nekoukne do zrcádka. Messengeři taky raději jezdí na
skůtrech, kde mají nohy chráněné - asi ví proč.

A tak se pomalu dostávám k tomu co jsem vlastně chtěl
napsat. K motorkám silnějším než Jawa 350. Moderní motorka
s výkonem přes 50 koní je v nezodpovědných rukou skutečně
nebezpečný stroj. Schválně píšu „nezodpovědných“, protože
vzhledem k rychlostem které takový stroj dokáže už záleží
jen na člověku, jak se k němu postaví. Opravdu častá chyba
začínajících silno-motocyklistů je podcenění akcelerace a
okamžité rychlosti.

Já třeba zrychlím z 0 na 100 za 3,2 vteřiny s tím, že na
jedničku to dotlačím až k 90kmh. Proto podle mě nejsem
daleko od pravdy když napíšu, že z 0 na 90 zrychlím za 2
vteřiny. A to mám ještě poměrně slabou motorku. Tohle je
velice důležitá informace, protože při studiu držkopádů na
youtube si nelze nevšimnout, kolik blbců nedokáže svoje
stroje ubrzdit. Taky jsem měl svoje okamžiky, a moje
zkušenost je především ta, že si člověk neuvědomí jak
rychle jede, protože na tak velké zrychlení prostě není
zvyklý. Pro nezkušeného člověka je těžké si představit,
že po 30ti metrech už jede stovkou.

Druhá, poměrně rozšířená chyba je nevytočení zatáčky.
Upřímně, zatáčku nevytočí především začátečníci. Při
ostrém náklonu do zatáčky totiž jezdec narazí na
gyroskopický moment kol, a pokud se chce naklonit ještě
víc, musí trošku sesednout a vahou těla zatlačit stroj k
zemi, asi jako když Kuba Smrž zatáčí se svou Dukatkou.
Začátečník na toto ale nebývá připravený, a tak se mu v té
rychlosti prostě nepodaří dostatečně naklonit a zatočit.

Zkušení jezdci toto samozřejmě ví, a proto veteránovi dřív
klouzne kolo než že by nevytočil zatáčku. V tomto bodě se
často ukáže kdo na to má, a kdo na to nemá, protože
největší chyba které se motorkář může dopustit je vjet do
zatáčky moc rychle. A věřte tomu nebo ne, zde je rozdíl v
lidech - nebo lépe řečeno v jejich hranici snesitelného
rizika. Jsou motorkáři kteří pokládají mašiny v zatáčkách
jak na běžícím pásu, a existují také tisíce těch, kterým
se smyk nikdy nestane.

Na závěr už jen pár příběhů. Nevím co je na tom pravdy,
ale slyšel jsem že když přišla na trh tehdy nejsilnější
motorka Hayabusa, v Čechách si jí koupilo 6 lidí. 5 se
zabilo, a šestý skončil na vozíku. Beru to jako dobrou
ilustraci stavu, kdy je motor silnější než by bylo vhodné.
U motoru který má 200+ koní už řidič musí ovládat rukojeť
plynu s chirurgickou přesností, což na motorce dost dobře
nejde, a podle toho to taky dopadá.

Druhý smutný příběh je o tátovi, co měl šestistovku, na
které sice jezdil, ale svému synovi jí nikdy ani za nic
nepůjčil. Když bylo synovi přes dvacet, na truc si koupil
11tikilo, a zabil se hned ten samý den.

No a na závěr úřední perlička. Moje kámoška si
nedávno dělala řidičák na silnou motorku. Jízdy dělala na
stejné motorce jako mám já - na Hondě CB 500. Celé jízdy
odjezdila po městě, a nejvyšší rychlost které při tom
dosáhla byla 60kmh. Abych řekl pravdu, toto považuji za
úřední výsměch lidským životům. Pokud se začínající
motorkáři mají něco naučit, musí se naučit především
chování motocyklu ve vysokých rychlostech, a teorii o vodě
a štěrku na cestě. Dokud o těchto věcech nemají ani páru,
jedinci s nízkým prahem citlivosti k riziku budou bourat i
nadále.

Základem zodpovědné motojízdy i nadále zůstává respekt
ke stroji a okolním podmínkám. Radši jet v dešti na dvanáctikilu
na slajkách 60, než mít strach co si o mě pomyslí ten autobusák za mnou.