Justokracie v ČR na postupu

Klasická právní nauka říká, že správně nastavený stát se vyznačuje vyváženými mocemi – výkonnou, zákonodárnou a soudní. Jednotlivé tyto moci se vzájemně brzdí a vyvažují. Tedy teoreticky.

Už několik let můžeme pozorovat, a nejen u nás, rostoucí posilování soudní moci nad ostatními složkami. Mediálními masážemi se našinec stává obětí manipulace, že pouze nadřazenost soudů může vyvést společnost ze tmy do lepších zítřků. Protože mravný a vzdělaný soudce zná spolehlivý návod na lepší příští, stejně jako rozumí všemu, co a proč se odehrálo.

Právní teorie moci soudní přisuzuje kontrolu nad zákonodárným procesem možností soudního přezkumu přijaté legislativy. Zákonodárce je současně chráněn různými typy imunity proti moci výkonné i soudní… Zdá se to jako dobrý a vyvážený systém. A ejhle. V dnešní době si užíváme takových anachronismů, jako je poslanecká imunita i na ryze kriminální činy, což je zcela zjevně zneužití původně zamýšleného principu. Prezidentská pravomoc zasahuje z moci exekutivní do soudní možností milostí, amnestií nebo abolicí a agraciací – poslední prásknutí dveřmi pana bývalého prezidenta ještě můžeme mít v čerstvé paměti.

Nejvýraznější odchýlení od víceméně rovnovážného stavu dnes dosahuje soudní moc. Stále častější a intenzivnější proklamace o soudcovské autonomii není ničím jiným, než snaha vymanit se z působnosti stávajících struktur a vyváženého stavu.

Samostatnou kapitolou je existence Ústavního soudu. Přestože podle názvu lze dovodit, že patří do soudní struktury, opak je pravdou. Soudy jsou u nás složeny ze soudu prvního stupně, odvolacího soudu (druhého stupně) a mimořádným (dovolacím) soudem. Takže disponujeme dvoustupňovým soudním systémem, složeným ze tří stupňů, což by mohlo stačit. Kde tedy je ve struktuře Ústavní soud? No jako správný významný orgán, na který se nemá dosáhnout – nikde, kde byste ho hledali. Kdybyste pátrali, k čemu je, dozvíte se z právní teorie, že slouží jako legislativní pojistka, aby posuzoval ústavnost přijatých zákonů. Ale tu se naskýtá hned několik otázek – jaké kvality zákon předvídá u zákonodárce, že zplodí a přijme neústavní zákon? Dále – jaké kvality jsou přisouzeny soudní moci, když se předjímá možnost, že neodmítne a aplikuje neústavní obsah zákona. Ale zcela závěrem – kde má občan mít jistotu, že Ústavní soud správně aplikuje, jakožto nikým nevolený orgán, pravomoc zrušit zákonodárným procesem přijatý a soudní mocí nezrušený zákon? Vždyť Ústavní soud stojí nad popsaným rovnovážným systémem, přičemž si poslední roky uzurpuje čím dál větší množství pravomocí.

Už jsme dokonce byli několikrát svědky teatrálních vystoupení, kdy Ústavní soud předvolával členy vlády, zpovídal je z pohnutek kolem přijímání různých zákonů, prováděl úkony, ke kterým není legislativou nijak vymezen prostor, ani není legislativou zmocněn. Zkrátka tahle nesmyslná instituce, navíc čím dál více vybarvená do oranžova, nejenže si vytváří nevídané kompetence, ale fakticky se stává třetí komorou parlamentu, protože popsanými praktikami dovede zablokovat nebo významově zcela převrátit vládní aktivity. Bez ohledu na konkrétní činy to je v přímém rozporu s klasickými teoriemi o brzdách a protivahách.

Zajímavé je ohlédnutí, kde se vlastně tahle pozoruhodně anachronická instituce vzala. Museli bychom se vrátit až do doby Velké buržoazní revoluce, kdy se prvně naostro budovaly struktury občanského státu. Během několika revolučních měsíců bylo potřeba zbořit tisíc let staré feudální právo, a nahradit ho novým republikánským pojetím. Protože velká část reformovaného práva neměla historickou zkušenost v novém prostředí, byl na přechodnou dobu zřízen institut ústavního soudu, který měl operativně balancovat aktuální právo v excesivních případech a krátkou cestou upravovat a vykládat vydávané zákony. Kuriózní v této souvislosti je skutečnost, že nejenže se dočasnost protáhla na skoro dvě stě padesát let, ale ještě navíc se nákaza ústavního soudnictví rozlezla z revoluční Francie do všech států západního světa, aby aktivně působila proti základním demokratickým principům. Praktickými projevy to skoro připomíná komunistickou teorii o zostřování třídního boje.