Motto: „Už ani o krok víc!“
Tak zněl slib z parlamentu, při schvalování změny zákona o registrovaném partnerství lidí stejného pohlaví od zástupců homosexuálních hnutí, před osmi lety. Dnes se však evidentně zdá, že byl výrok omezen svou trvanlivostí, neboť od homosexuálních aktivistů a spoluobčanů se opět ozývá, že jsou jim upírána práva, a sice teď jim zase vadí, že nemohou vychovávat malé děti, prý jsou diskriminováni.
Věci se hýbou, ale kterým směrem?
Nikým nevolený člověk jménem Viktor Paggio ze strany LIDEM spolu s dalšími kolegy navrhuje normu, umožňujícím gayům a lesbičkám adopci dítěte.
No vida! Tak jsme se toho přeci jenom dožili. Zato v Nizozemsku jsou lidé „moderní“, o krok na víc, je to vyspělá společnost (ha ha), pedofilové už tam navrhovali změnu zákona o sexuální věkové zletilosti, přičemž ve svém programu samozřejmě hodlají odtabuizovat samotnou pedofilii, stejným způsobem jakým byla odtabuizována homosexualita (vidí, že jejich kolegové mají úspěch). Jsou také přeci lidé a chtějí „lááásku“ - sdělují světu. Nizozemský soud shledal, že nemohou být trestně stíháni, neboť nepředstavují pro společnost žádné riziko(!). (Upozornění: „skvělý“ nápad týkající se adopce dětí párům stejného pohlaví, který dorazil k nám do Česka, iniciovalo právě Nizozemsko.)
Nebudeme přeci „diskriminující“, netolerantní (nebo spíše ignorantní?)
lidé, homosexuálové chtějí poskytnou lááásku, láááska se má poskytovat, nebraňme přeci lááásce (k dětem, ke zvířatům, k věcem...).
Na tato emocionálně zoufalá zvolání většinou slyší citliví, hloupí a naivní lidé, s poměrně slušnou absencí rozumové soudnosti. Za pojem „lááásky“ se stejně tak dobře schovával komunismus, nacismus nebo fašismus, ale to bychom si prve museli položit základní otázku, zda je homosexualita (včetně homo parád) skutečně normální? A to je domnívám se klíčové při konceptu rozhodování o adopci dětí homosexuálními páry.
„Normalita“ homosexuality
Co je to normální? Pojem „normální“ odvozujeme od slova „norma“ a normu - jinak zvanou „standard“ - lze doporučovat bez újmy na škodě. Splňuje tento triviální základ normy fenomén homosexuality, zahrnující homosexuální chování?
- Homosexualita je pro homosexuály velmi nebezpečná. 66 % lidí nakažených virem AIDS v ČR za rok 2009 bylo nakaženo při mužském homosexuálním styku. Znamená to, že na 2 % celkové populace (4 % mužů) připadly 2/3 všech případů a na zbývajících 98 % populace pouze 1/3.
- Podobně je u gayů zjišťován mnohonásobně vyšší výskyt infekční hepatitidy, syfilis a dalších nemocí. Transfuzní stanice mnoha zemí světa odmítají krev homosexuálů, protože testy nemusí v určité fázi onemocnění choroboplodné zárodky zjistit a jako vše ostatní i testy někdy selhávají. Propagandisty homosexuality však zdraví pacientů nezajímá a tak nutí transfuzní stanice krev od homosexuálů přijímat.
- Celkově homosexuálové žijí nezdravým stylem života a v dějinách se podíleli na rozšíření syfilis, kapavky, hepatitidy B, syndromu napadající střevní trakt, tuberkulózy a viru slinné žlázy. V r. 1982 již 78 % homosexuálů bylo nakaženo pohlaví chorobou.(Rueda, E. „The Homosexual Network.“ Old Greenwich, Conn., The Devin Adair Company, 1982, str. 53.)
- Podle Fields, Dr. E. „Is Homosexual Activity Normal?“ se homosexuálové podílejí na neúměrném počtu případů hepatitidy: 70-80 % v San Franciscu , 29 % v Denveru, 66 % v New Yorku, 56 % v Torontu, 42 % v Montrealu a 26 % v Melbourne.
- Podle Psychological Reports se už v roce 1986 homosexuálové ve Spojených státech dopouštějí více než 33 % všech ohlášených zneužití dětí, což při předpokladu, že homosexuálové tvoří 2% populaci, znamená, že 1 z 20 homosexuálů je pachatelem zneužití dítěte, zatímco 1 prznitel dětí připadá na 490 heterosexuálů.
- Existují kvalifikované odhady, že homosexuální životní styl dokonce bez onemocnění AIDS může zkrátit u homosexuálních mužů průměrnou délku života o 20-30 let! AIDS pak způsobuje další zkrácení života u homosexuálních mužů o více než 7 % (Cameron P. et al., Psychol. Reports 83, 1998 s. 847-66). Považovat životní styl, který má takový dopad pro zdraví člověka, za normální variantu lidského chování, je silná manipulace informací v neprospěch postižené skupiny lidí. Představa o homosexuálním životním stylu jako normální a přirozené variantě lidského chování v oblasti sexuality je tedy dalším neudržitelným mýtem o homosexualitě.
- Průměrný věk, kdy homosexuálové umírají, je 42 let (jen 9 % zůstává naživu po dosažení 65. Roku). Tento věk klesá na 39 let, pokud je příčinou smrti AIDS. Průměrný věk úmrtí ženatého heterosexuálního muže je 75 let. Průměrný věk, kdy umírají lesby, je 45 let (jen 24 % zůstávají naživu po dosažení 65. Roku). Průměrný věk úmrtí vdané heterosexuální ženy je 79 let.
- Vědci poukazují na to, že vlastně ve všech anketách a studiích od roku 1860 je uváděn nízký průměrný věk a vyvozují z toho, že časné úmrtí homosexuálů je mezinárodní fenomén. To připomíná poznatek profesora Siegmunda, že nikde ve světové literatuře se nevyskytuje starý homosexuální pár. (Siegmund, G. Die Natur der menschlichen Sexualität. Würzburg: Naumann, 1973.)
Fakta hovoří jasně: Kvalifikovat homosexuální životní styl jako nevinnou zdraví prospěšnou záležitost je jen další těžkou manipulací s lékařskými daty. Během homosexuálního životního stylu k újmě, tj. k újmě na zdraví organismu prokazatelně dochází. Pro nás to tedy znamená, že homosexualita normu nesplňuje a tudíž vzhledem k ní nemůže být ani normální.
Jestliže si chce někdo vytrhat zuby a udělat si z nich hezký ozdobný řetízek - jistě, je to jeho věc, ale normální to rozhodně není, neboť zde dochází k újmě na zdraví a původní místo zubů je v chrupu čelisti, kde jejich účel není dekorativní. Obdobně zadek, funguje pouze jako „jednosměrka,“ jak jsme si někteří z nás všimli, a jinou primární úlohu v rámci trávicí soustavy nemá. Pokud je mu přesto přisuzována jiná úloha, než ta, která je přírodou dána, v analogii je to potom stejná tendence jako považovat korálky sestavených ze zubů, vytrhaných z čelisti, za normální variantu funkce organismu.
Na druhé straně homosexuální lobby nám chce vnutit homosexuální životní styl jako něco nevinného, pouze jakousi platónskou lásku, jako vášeň čekajíc na svou toužebnou naději, jako dvě do sebe zahleděné stejnopohlavní bytostí v shakespearově pojetí lásky; pozn. pod čarou: jejichž součástí láááskyplného vztahu je mimo jiné strkání genitálií do zahovněného, smradlavého a zatuchlého zadku.
Je to dosti nechutné o tom takto hovořit, ale tohle všechno se nám schovává pod abstraktním pojmem homosexuální lááásky, a to je třeba zdůrazňovat zcela otevřeně, protože pokud homosexuálové (konkrétně gayové) tvrdí, že je homosexuální orientace rovnocenná a stejně normální jako heterosexualita, pak by správně neměli opomíjet i tento dosti nechutný sexuální prvek, protože součást zdravého, dle nich rovnocenného heterosexuálního vztahu je právě intimní sexuální sblížení, jenž je na rozdíl od toho homosexuálního v souladu s přírodou. Nám nezbývá, než se modlit, aby děti nebyly svědky této domácí rodičovské „kratochvíle“. To je jedna věc.
Zcela stabilní homosexuální psychika?
Druhá věc je ta, jak je to s otázkou psychiky homosexuálních jedinců?
V časopise „The Archives of General Psychiatry“, se potvrdilo to, co se potvrdilo již mnohokrát předtím:
„Homosexuálové mají podstatně vyšším riziko symptomů psychických poruch (poruchy chování, sebevražedné sklony, emocionální nestabilita atd.)“
Dr. Aardweg, Ph.D. poznamenal, že „na konci článku je velice opatrně napsáno, že existují hlubší spojení, než pouze díky sociální pozici.“
„K čemu tedy dospěli staří psychoanalytici, na co se nyní homosexuální aktivisté snaží zapomenout?
V životě homosexuálních pacientů se vyskytuje neobvykle často citový nesoulad mezi dítětem a rodičem stejného pohlaví. Homosexuální muži pociťují svého otce jako 'zřetelně vzdáleného a neschopného' (J. Satinover, s. 222). Tito otcové diskrétně nebo otevřeně odmítali chlapce, který měl mnoho ženských rysů. V jedné studii z roku 1996 se konstatuje, že až na několik výjimek prohlásili homosexuální muži , že jejich otcové měli negativní vliv na jejich život... Neexistuje jediná dostatečně kontrolovaná studie, kde se homosexuální muži vyjadřují o svých otcích pozitivně nebo srdečně' (Fisher et al. Freud Scientifically Reappraised: Testing the Theory and Therapy, New York: John Wiley & Sons)“ - (zdroj)
Křesťanský psycholog Dr. James Dobson, poradce Ronalda Reagana pro rodiny tvrdí:
„Nepotkal jsem jediného homosexuála, který by měl láskyplný vztah se svým otcem.“ - (zdroj)
Promiskuita homosexuálů
Třetí věc, kterou bychom si v souvislosti s prostředím adopce a výchovy dítěte měli zodpovědět, je otázka partnerského soužití a vztahu, jakožto součást manželství:
- Většina homosexuálů manželství nechce (Dr. Dobson). Po slavném homosexuálním sňatku v Amsterdamu uvedlo mnoho známých holandských homosexuálu v různých rozhovorech, že to pro ně nepřichází v úvahu. Je to prý hezké a dají z toho vytěžit určité finanční výhody, ale „manželství“ nechtějí. Podobně se vyjádřil zakladatel francouzské homosexuální organizace Homovox.
- „Za 35 let, kdy se zabývám studiem a léčením homosexuality, jsem sice často slyšel o dlouholetém homosexuálním vztahu, který se podobal manželství, ale pokaždé, když jsem mohl získat více informací, se ukázalo, že se vskutku nejednalo o stabilní svazek. Někdy byli sice partneři spolu dlouhou dobu, ale s přestávkami, kdy každý udržoval své vlastní styky. Někdy byl vztah spíše obchodní nebo finanční. Kdyby se někdo setkal s homosexuálním vztahem, který by trval jako průměrné životní manželství a popsal ho, byl by to již sám o sobě zcela zvláštní úkaz.“
Dr. Gerard J.M. van den Aardweg, Ph.D.
- Nejdůkladnější práce na toto téma homosexuální promiskuita byla prezentována A.P. Bellem a M.S. Weinbergem v jejich knížce Homosexualities (Homosexuality) z roku 1978. Na základě této studie si můžeme udělat podrobnější obrázek o tom, jak vypadá homosexuální promiskuita, zvláště mezi muži. 74 % mužských homosexuálů udalo, že mělo během svého života více než 100 partnerů, 41 % mělo více než 500 partnerů a 28 % více než 1000 partnerů! 79 % označilo více než polovinu svých partnerů jako cizí a 70 % udalo, že s více než polovinou mužů měli styk pouze jednou. Další studie stejných autorů z roku 1981 ukazuje, že pouze 2 % homosexuálů zachovalo monogamii nebo semi-monogamii definovanou velmi velkoryse jako 10 a méně partnerů!
- Homosexuální Dr.Martin Dannecker uvádí, 83 % dotázaných v partnerském svazku mělo i jiné sexuální kontakty. Průměrný počet těchto kontaktů se pohyboval kolem 115 během 12 měsíců.„ (Dannecker, 1991)
- Multicenter AIDS Cohort Study, která zahrnovala téměř 5 tisíc homosexuálních mužů, zjistila, že významná většina těchto mužů (69-83 %) měla 50 a více sexuálních partnerů během svého života (Kaslow R.A. et al., American Journal of Epidemiology 126, 1987, s. 310-318).
- „Byl jsem nesmírně překvapen skutečností, že tolik českých homosexuálů, kteří dnes žijí v registrovaných partnerstvích, se ´inzerují´ na internetových “gay seznamkách„. Nemluvě o tom, že z 34 gayů v registrovaných partnerstvích, které jsem tam našel, 28 bylo mladších 25 let. 23 z nich znalo svého partnera po dobu kratší než půl roku, než své partnerství zaregistrovali... Zdá se, že se mnoho mladých gayů žení pouhých několik týdnů po seznámení, snaží se chovat ´moderně´. Avšak, zeptal jsem se 31 z nich, proč, jestliže vstoupili v oficiální svazek, podobný svazku manželskému, a nejsou v něm příliš dlouho, vzhledem k tomu, že to nový zákon zase tak dlouho neumožňuje - proč hledají homosexuální sex na gayových seznamkách na internetu? Odpovědí většinou bylo, že hledají ´pouze sex´, nikoliv lásku.“ - Fabiano Golgo
Tuto přehledovou informace jsem si ověřoval na jedné české internetové gay seznamce. Po několikáté výzvě k manželskému svazku nebo dlouhodobému trvalému vztahu mi bylo sděleno, vlastně ne sděleno, oni se mi vysmáli a namítli toto: „Co blbneš?“
Vrátíme-li se ke klíčové myšlence ohledně „adopce dětí“, pak jako (zdravě) uvažující lidé se právem můžeme ptát: Je vhodné takové prostředí pro blahodárnou výchovu a vývoj psychiky dítěte, když drtivá většina homosexuálů nejsou schopni vytvořit něco, co by se náznakem podobalo dlouhodobému, trvalému a stabilnímu manželství (vysoká promiskuita)? Opravdu jsou homosexuálové ideální řešení? Nejedná se o situaci, podobnou té, kdy se jeden samotný problém řeší dalším a větším problémem? Něco jako, když narkoman řeší svou závislost přejitím z hašiše na kox?
Démonizace dětských domovů
Dětské domovy a výchovná zařízení jsou zejm. ze stran homo-aktivistů bagatelizována a démonizována jako něco špatného, strašného a pro život dítěte naprosto tragického, jak jinak, než z motivace homosexuální ideologie. Samozřejmě není dobré pokud se dítě ocitne vlivem nepřízně osudu života v nějakém takovém prostředí či zařízení, ale na druhou stranu zas tak to černobílé není. V těchto zařízeních pro děti pracují lidé, kteří k nim mají vztah, svůj život zasvětili proto, aby maximálně svou prací poskytli rodičovskou lásku a péči. Znám i osobně mnoho lidí, kteří prošli dětským domovem, a není to tak, že by špatně vzpomínali na ty časy, které tam strávili, ale mnozí z nich si vytvořili dobrý a velmi silný vztah k těmto pečovatelům a lidem, kterým obvykle říkají “teto„ nebo “strejdo.„ Dětské domovy nebo-li sirotčince zde přebývají staletí, a my z praxe víme, co od nich můžeme očekávat a co můžeme zlepšovat, jenže jako lidstvo v žádném případě nemáme jakoukoliv zkušenost s tím, začne-li se hromadně, tj. na zákonodárné úrovni homosexuálům svěřovat do výchovy a péče malé děti. Víme snad přesně, co od toho očekávat? Je snad psychologie exatní vědou, abychom kompetentně mohli říci, že to nebude mít žádné dopady na budoucí generace? Dokážeme plně odhadnout jaké mohou být následky z takového experimentování s dětmi? A dochází nám vlastně, že děti nejsou „předmětem,“ ale naší budoucností, se kterou je třeba zacházet velmi opatrně, prozíravě a moudře?
Závěr
Již od nepaměti rodina jakožto základ státu vždy tvořila svazek mezi mužem a ženou. Tento model se v procesu formování vzniku společnosti a civilizace dobře osvědčil a dodnes stále funguje. Jenže na prahu 21. století se našla nějaká minorita lidí, zřejmě nadáni osvícením “shůry", pobrali všechnu moudrost světa, a za vágních a pádně neopodstatněných důvodů směle začali prohlašovat: „Ne! Bude to fungovat jinak!“ - Proč ne, ať si to zkouší, ale děti by v zásadě neměly být předmětem jejich sociálního experimentování. Jestliže chtějí být skutečně normální, měli by zalést správně se svou nestydatou, nechutnou a oplzlou exhibici sexuální orientace mimo veřejnost, poněvadž sexualita člověka je především věcí soukromou.
Již teď je jisté, že je to bezpáteřní - ve jménu iluze pokroku - dekadentní hnutí, které zkouší kolik toho my slušní občané, mající alespoň špetku soudnosti a citu pro tisíce let osvědčené tradiční hodnoty, na kterých stojí naše civilizace, a které neposkytla církev, nýbrž příroda sama, v nátlak unesem. Proto „Už ani o krok víc!“ nemá sdělovat bezmezná, naivní a prázdná homosexuální indoktrinace, ale my sami! Pevně věřím a jenom doufám, že naše ignorance (nikoli tolerance) a pohodlná chladnost nenechají věci zajít tak daleko, že nám naši milí páni politici - každému pro korýtko vlezlí do zadnici - nebudou za našimi zády schvalovat něco, o čem se nám nezdálo ani v tom nejdivočejším snu.