Seděli v pláči na úhoru

Je ve všeobecném povědomí desítky let trvající rozprava mezi režimními historiky a jejich oponenty. Ti kritici bez odborného portefeuille převážně žili někde na okraji společnosti nebo v exilu a nikdy nepřitakali ideologii – především té, která nacházela své predikáty v komunistické doktríně a děje, převážně dvacátého století, jí přizpůsobovala. Jedním z velmi rozhádaných střetů obou protikladů bylo vysídlení milionů sudetských Němců.
Dodnes je z těch žhavých polemik nejznámější ta, v níž měl na straně nesmiřitelně odsuzující zločin na československé německé populaci hlavní slovo zprvu ilegální Danubius a jeho polemiku pak prohlubující skupina odvážných intelektuálů jako Příhoda, Pithart, Hejdánek, Mlynář a další. Za poválečné Československo vedli při Hübl, Křen, Kohout a jiní. Tito nositelé komunistického světonázoru pak měli významnou oporu v pravicových exulantech, kteří stejně jako režimní historici odsun schvalovali. Tehdejší polemika byla uzavřena akcí StB, která spolu s režimní justici udělala řádění neposlušných přítrž a poslal je většinou za katr
Téma odsunu neutichlo ani na chvíli celých dalších málem třicet let, které od věhlasné polemiky uplynuly, a objevuje se s větší nebo menší naléhavostí soustavně.Započal jsem touto letitou připomínkou boj statečných o právo a z něj vzcházející morálku, abych mohl smysluplně povyprávět o událostí, ke které, jako jedné z mnoha podobných v těchto dnech došlo ve vysídlené vísce Rudíkovy v blízkosti Krnova.

Pan X a jeho sestra prožili truchlivé a dramatické vyhánění celé své rodiny jako nezletilí. Část příbuzných hroznou událost nepřežila a umřela ještě v jeho průběhu ( například na tyfus ve vystěhovaleckém lágru v Krnově). Větší část se po neuvěřitelných útrapách nakonec dostala do Bavor a tu si postupně za přispění nového německého státu a jeho spojenců vytvořila novou existenci.
Kdo se do Německa (předtím západního) někdy podíval, ví, že zdejší životní styl a standart se zdokonaloval a stoupal za obrovského nasazení Československých vysídlenců nesmírným tempem. Záhy – již po několika letech – vládl zde blahobyt a tolerantní demokratická spořádanost poměrů společenských a státních.
Všem, kteří před poměrně krátkým časem byli ještě vandráky s jedním ruksakem na hřbetě, hanobenými českými radikály a posléze odmítanými německými starousedlíky, to bylo obrovským zadostiučiněním. Dnes žijí stylem, který ještě stále ve všem důležitém vysoce přesahuje to, co bylo v jejich původní vlasti slovutným socialismem a nedomrlým postsocialismem vytvořeno.
A přece v srdcích a duších lidí, žijících tu opět jako slušní a ctění občané a na úrovni vyšší než v původním svém domově, nebylo a nemohlo být všechno v pořádku. Prožili strašlivé trauma z bezpráví (neboť nikdo v moderních evropských poměrech se nesmí stát obětí rozsáhlého kolektivního trestu a hrůz jej provázejících), které je trvale poznamenalo. Obrovský a neutuchající stesk po domově většiny z nich i vzpomínky na útrapy, jichž se jim dostalo, byl částí slušně obnovených životů. Nevím jak moc (určitě rozdílně a úměrně povahovým rysům) se probouzeli steskem po domově, palčivostí z utrpěné křivdy. Nevím jak často postáli nad rozdělaným dílem, aby zavzpomínali jaké to bylo tenkráte a tam doma, ale zcela jistě každodenně.
To ostatně potvrdili oba staří lidé – pán a jeho sestra, srdcervoucím dojetím ze svého těžce přetěžce odhodlaného exkursu do původního domova po padesáti letech. Slzy jejich i okolních lidí byly hojné, když oba hladili rodnou hroudu svou a generací předků, když nabírali prsti pro ty ze svých blízkých, kteří se nedočkali, i pro sebe, až jednou složí své kosti ve vlídné, ale stále cizí zemi, kam před půlstoletím doputovali se statutem kolektivních zločinců. Všichni účastníci, včetně nového majitele, který koupil a adaptoval ruinu, v níž se postupně po jejich odchodu proměnila rodná chaloupka, přijali oba staré lidi s pietou a úctou a byli dojatí málem stejně jako oni.
Všem svědkům události, kteří si to dosud neuvědomovali, se dostalo poučení o děsivém zločinu, kterým přispěl Československý stát a jeho mezinárodní protektoři evropským dějinám.
Až zase povedou někteří „učení“ debaty na téma „odsun“, měli by jim vypnout počítač a mikrofon a zavést je někam, kde se odbývají smutné a časté první návraty vyhnaných. Vím jistě, že ti slušnější pak na obhajobu odsunu do smrti neřeknou a nenapíšou ani slovo.