Jak jsem seknul s Potterem

Černovlasý kluk s věčně rozcuchanými vlasy, s brýlemi s drátěnou obroučkou a s jizvou na čele ve tvaru blesku – nemusím jistě nikomu představovat Harryho Pottera – hrdinu stejnojmenné série knih od britské autorky J.K.Rowlingové.

O příčinách toho, proč dosáhly příhody čarodějnického učně z Bradavic takové fenomenální celosvětové obliby, proč se dočkaly filmového zpracování a své autorce vydělaly fůru peněz, byly popsány tuny papíru a zaplněny megabyty paměti na různých serverech, proto se zde nechci pouštět do žádné analýzy. Jen bych chtěl popsat svůj soukromý vývoj vztahu k Harrymu a jeho přátelům.

Musím říci, že zpočátku mě celé dění kolem Pottera nechávalo naprosto chladným. Spíše nechápavě jsem přijímal zprávy o frontách před knihkupectvími, když se měl objevit nový výtisk. Prvotní vlna potterománie mě nezasáhla i z toho důvodu, že ke všemu, co je módní a valí se na vás ze všech stran, si zachovávám odstup. Z principu, není mým stylem jít s davem, rád bývám v opozici. Fantasy čtu moc rád, ale tohle mě nějak nelákalo – celý ten humbuk mě spíš odrazoval.

Jak se první vlna převalila, říkal jsem si, že bych si mohl přečíst třeba alespoň první díl, ať vím, o čem je řeč, předešel mě však náš syn, který si donesl Kámen mudrců z knihovny. Počkal jsem až dočte a skoro potají jsem si knihu přelouskl také a musím říci, že se mi opravdu líbila. Čtivé, vtipné vyprávění se svižným dějem. Pak jsem se podíval i na film a ten mě také příjemně překvapil – málokdy se podaří převést knihu na plátno zdařile.

Takže jsem byl samozřejmě zvědavý, jak příběhy Harryho budou pokračovat a tak, jak na nás přicházela v knihovně řada, četli jsme další a další díly. Mé nadšení však pomalu vyprchávalo – knihy byly čím dál tlustší, ztrácely však šťávu a svižný děj, namísto toho mi připadly plné vaty, jakoby autorka byla placená za počet slov O tom, že klesala i kvality filmových zpracování ani nemluvím.

Bod zlomu u mě nastal po pátém dílu – 700 stránek o ničem, rozvláčné, utahané, bez vtipu a zápletek. A tak jsem si řekl, že netoužím vědět jak dopadne souboj Harryho s Voldemortem za každou cenu, že můj život se nezhroutí, když se nedozvím, jak skončili ostatní hrdinové nekonečného maratónu a beze stopy lítosti jsem odmítl šestý díl, když mi jej syn podával přečtený.

Proč o tom všem ale píšu? Protože si myslím, že ani v oblasti literatury neexistuje spravedlnost a že více než kvality díla rozhodují o úspěchu knihy dobrý marketing, reklama a mediální masáž. Četl jsem v mezidobí mezi jednotlivými díly Harryho Pottera celou řadu fantasy knížek a příběhů, které svým nápadem, zpracováním, stylem i zápletkami dle mého názoru výrazně předčily knihy o škole čar a kouzel v Bradavicích, přesto nedosáhly zdaleka takového věhlasu a mediálního prostoru jako Harry. Proč? Nebyl by to takový dobrý byznys pro všechny? Není to škoda, že prostor a pozornost dostává ne sice špatný, ale průměrný Harry Potter a řada lepších knih zůstává bez povšimnutí?

A tak i proto jsem seknul s Harry Potterem – kvůli smyslu pro fair play