O smrti a nesmrtelnosti

Smrt je nedílná součást života, jíž vděčíme za evoluci organizmů, a zároveň původce úzkosti a neštěstí každého z nás. Většina lidí, kteří kdy žili, ji nepochybně považovali pouze za začátek nečeho jiného. Někdo věřil specifikacím z náboženství, někdo měl prostě jen pocit, že jen tak to po tom všem končit nemůže. Takže s tím co dnešní věda objevila, co víme dnes?

Myšlenka nějaké nesmrtelné a na hmotě nezávislé duše je to, co položilo základ nebi a peklu, věčnému lovišti a všem dalším místům, kam by se mohla dostat. Představa té duše vznikla ze zvířecích instinktů a charakteru člověka jako takového. Pocit vlastního „já“, paměť, a obvykle jen pozvolna se měnící vlastnosti charakteru člověka, mu vnukly myšlenku, že by nemusel tak úplně být závislý na koloběhu hmoty, který ho obklopuje a ubírá se kamsi doneznáma.
Jak ale poznání sebe sama postupovalo, bylo víc a víc jasné jak moc je „duše“ spjatá se hmotou. Dnes víme, že je to absolutní vztah. Každý pocit, každá myšlenka, všechno zle teoreticky uměle vyvolat. Podáním drogy, elektrodou na mozku. Naše úžasná neuronová síť to všechno produkuje jen za trochu cukru a kyslíku. Tím pravděpodobnost na existenci duše tak nějak mizí, a tím se také vytrácí pravděpodobnost na posmrtný život.

Následuje otázka, může být člověk nesmrtelný na tomto světě? Pomineme -li zánik vhodných podmínek na planetě a ve vesmíru, je na to tělo konstruováno? Zatím není jisté, jestli je smrt geneticky programovaná, nebo k selhávání a stárnutí dochází samovolně, ale opět tu hraje roli mozek. Vzhledem k jeho omezeným možnostem, i kdyby se tělo neustále regenerovalo, paměť je prostě omezena. Samozřejmě, nemůžeme to vidět úplně stejně jako stáří, protože tam zapomínání způsobuje hlavně postupné odumírání mozku, ale tak jako tak, nebyl by takto věčný tvor jako jiné lidské charaktery, protože by musel objevovat neustále znovu už dříve poznané, kdyby se podařilo uzpůsobit mozek tak, aby se mohl neustále „přestavovat“.

V poslední řadě mě napadá už jen klonování. V tomto případě by stejně jako ovce Dolly samozřejmě neměl pocit, že klon je on sám. Každý mozek si produkuje svoji vlastní duši, a ve skutečnosti by ani nebyly oba dva stejné, protože náš charakter krom genetického kódu utváří i okolní podmínky.

Přímo s tímto ale souvisí myšlenka sobeckého genu. Biologové si povšimli, že zvířata (včetně člověka) obvykle sama před sebou preferují zachování života svých potomků. Tím vznikal teorie, že jistý gen je vlastně sobecký a přežívá. To vede k vývoji a celkovému souboji genů mezi zvířaty, kterého jsme dodnes svědky ve vlastních řadách. Z toho vyplývá: jsme nesmrtelní Nic netrvá věčně a vesmír nejspíš zanikne (opravte mě jestli se mýlím, už dlouho jsem fyziku nesledoval) stejně tak jako vzniknul, ale informace se možná zachovávají a zpracovávají, a přestože jsme jen nástroje našich sobeckých genů, podílíme se na (přinejmenším pro nás) neskutečně zajímavém projektu