Já jako „emergentní“ vlastnost mozku

Před časem jsem si s chutí přečetl Merlinův článek „Kde se nachází já“, protože mě podobné otázky vždycky zajímaly. Překvapilo mě ale, kam se ubírala následná diskuze, protože s původním tématem souvisí pramálo (neměl jsem sílu číst vše). Ano, úvahy tohoto typu se jeví jako poměrně nepraktické zvlášť v situaci, kdy člověk čelí nějaké životní krizi, nadto nějaké významné rozuzlení filozofických otázek tohoto typu asi nelze hned očekávat, to by ale nemělo být důvodem se jimy nezabývat. Některé otázky jsou fascinující samy o sobě.

V samotné otázce „kde se nachází já“ dochází k směšování dvou perspektiv, té vnitřní (jako vědomí sebe samého) a vnější (já jako něco v mém těle). To první každý známe ze své zkušenosti, druhé potom jsme nuceni předpokládat podle toho, co nám o světě říká objektivizující věda na materialním základě. Tyto perspektivy nejde slučovat - já není věcí mezi jinými.

Termín „já“ je obtížně uchopitelný. Počet neuronů v mozku je číslo o mnoha cifrách. Když mi pár neuronů odumře (což se děje běžně, např. stačí vykouřit cigaretu, apod.), jsem to určitě pořád ten samý já. Když bych ale např. následkem úrazu přišel o polovinu mozku (jsou případy kdy to někdo přežil), těžko popsat, co to bude mít za následek, ale už to asi nebudu stejný já jako dřív, i když je možné, že bych i tak měl kontinuální prožitek, že se pořád jedná o mě samého. V myšlenkovém experimentu nemá smysl pokračovat dál, takové počínání při naší úrovni znalostí připomíná experimentátora v profláknutém vtipu (http://www.bestik.cz/ben/detail.php?id=10507) a dává nám tolik poznání asi jako závěr „Po utržení všech nohou je blecha hluchá“. Lze jen konstatovat, že vědomí a „já“ přichází a odchází pozvolna a nepozorovaně.

Jestliže neurověda klade centrum myšlení do mozku, tak „já“ je třeba brát jako určitou emergentní funkční vlastnost mozku. Domnívám se, i když to může znít zvláštně, že je to vlastnost v podobném duchu jako je schopnost přijímat světelné podněty vlastností oka – přesto ale zásadně jiná. Emergence je termín používaný v kognitivních vědách, nejbližší je mi, jak o něm mluví D. Hofstadter nebo u nás I. M. Havel. Emergentní vlastností se rozumí vlastnost, kterou lze popsat termíny vyšší úrovně - např. psychologie vědomí, už méně ale procesy nižší úrovně - chování jednotlivých neuronů, byť je jimi plně determinována. Termín emergence vystihuje prastaré heslo „celek je víc než souhrn jeho částí“. Pro reálný příklad není třeba chodit daleko. Když se podíváme třeba na sněhovou vločku pod mikroskopem, udiví nás množství různých komplikovaných ornamentů a symetrií. (http://glenwoodfree.net/People/NQR/Archives/V1.1/snowflake.jpg). Vločka přitom není nic víc než shluk zmrzlých molekul vody. H2O je poměrně jednoduchá sloučenina, ale současně ze samotné molekuly lze těžko vyvodit jak se bude chovat ve velkém množství. Emergentní vlastnosti mají často z principu neurčité hranice - podobně jako kdybychom se ptali, seskupením kolika kamenů vzniká hromada? Mnohdy se postata emergentní vlastnosti se ztrácí v mnohosti součástí, které není v našich schopnostech najednou pojmout.

Paralela k mozku a neuronům je nasnadě. Neurony tvoří obrovský samoorganizující systém, u kterého lze pozorovat emergentni vlastnosti jako celku. Mozek je decentralizovaný, jen některé jeho části jsou specializované. To je fakt, který asi nepřekvapí. To co je aspoň pro mě fascinující a těžko pochopitelné je ona vnitřní perspektiva, ona uzavřenost do sebe tolik příznačná právě pro vědomé já. Je to jako snaha někomu jinému nahlédnout do hlavy jakoby už předem odsouzená k nezdaru. Jak tyto dvě věci, mozek a „já“, skloubit dohromady?

Motiv 1: Radikální senzualismus je přesvědčení o tom, že naše poznání je odkázáno jen na smyslové vjemy. O věcech mimo se dovídáme pouze podle toho, jak na nás působí. Fenomenologové nabádají k tomu, očistit to, co se nám takto dává od toho, co si do věci sami klademe, což je ovšem problematické, protože toto vlastní „já“ nejde od pozorování oddělit - je vždy přítomno jako určitá zpětná vazba. Poznání je možné jen tak, že se poznávající připodobňuje poznávanému (odtud in-formace), známý hermeneutický problém. Nejlépe ho snad vystihl starý klasik, nevzpomínám si už, kdo to byl, - „Slyšet znamená hovořit k sobě samému.“. Ta očividná rozpornost se ztrácí, čím dál jdeme v reflexi do sebe. Najednou chybí jazyk, který by popsal to, kde jazyková zkušenost teprv začíná...

Motiv 2: Umělá inteligence jako počítačový obor se zaobírá činnostmi, které zatím umí člověk lépe (tak zní jedna z definic). Umělá intelligence přitom není nutně náhražkou té naší (jako např. umělá ledvina) – vychází ostatně z jiných východisek, tak jak se liší člověk a počítač. Protože zkoumá problémy ve větší obecnosti, může nepřímo přispívat poznání i o nás samých, čistě podle principu „co může být docíleno jinak, netvoří nezpochybnitelný základ našeho myšlení“. Lze se domnívat, že existuje i jiná než ta naše racionalita. Sám si myslím, že i takové věci jako vědomí a „já“ může fungovat na jiném základě. Možná pošetilé tvrzení od člověka, který nemá žádné znalosti z oblasti neurověd, ale jestliže „já“ a vědomí jsou určité emergentní vlastnosti, pak jsou lépe popsatelné v kybernetických termínech jako samoorganizace, zpětné vazby, apod., zatímco neurověda nabízí odpovědi spíše na technické otázky, jak je co v mozku zařízeno.

Počítač s klasickou (symbolickou) umělou inteligencí asi nepřekročí tu pomyslnou hranici, že by vydal víc než by do něj bylo vloženo. Umělé neuronové sítě už jsou oproti tomu emergentními systémy v pravém slova smyslu. Potřebují se učit a jejich reakce jdou hůře předvídat. Zájem o neuronové sítě se z praktických důvodů týká především toho, jakým výstupem reagují na nějaké vstupy, sítě bez výstupů asi nemají velké využití. Představme si obrovskou síť s výstupy zapojenými do vstupů s téměř žádným podnětem zvenčí. Máme před sebou síť se spoustou pospojovaných jednoduchých součástí, ale najednou do ní přestáváme vidět, i když o každé jednotlivé části víme, jak funguje. Jak ve spletité mozaice můžeme sledovat aktivitu synaptických spojů. Síť si vystačí sama…

Původně jsem neměl v úmyslu se takhle rozepsat, takže pokud jste dočetli až sem, tak gratuluju. Co říct závěrem? Dá se namítnout, že termín emergence toho mnoho nevysvětluje, že je určitou výmluvou našeho nedostatečného poznání. Podobně jako termín náhoda už od dob Descarta označuje náš termín pro jevy, které (zatím?) nedokážeme vysvětlit. Těžko také chtít věci tak složité shrnout pod jeden termín. Emergence, dá se říct, vyplňuje onen předěl mezi různými úrovněmi popisu daného jevu (zde „já“), je spíš zaměření úvah určitým směrem než řešením problému. V otázce poznání vlastního já si zatím lze jen přát, aby se tuto propast podařilo překlenout a aby se jednou psychiatr, biolog a chemik domluvili jedním jazykem.

Budu rád za každý příspěvek do diskuse, napište mi, co si o těchhle věcech myslíte.