Liberalismus - pohled z druhé strany

Tento svůj článek jsem napsal v reakci na předešlý článek TomášeP, kterého tímto vítám zpět na Svíci. Tomášův článek ve mě vzbudil hodně reakcí a svůj původně přebujelý komentář jsem se rozhodl uveřejnit jako samostatný článek. V poslední době si kladu podobné otázky, jenom dospívám k jiným závěrům. Předem podotýkám, že se jedná o můj laický názor - v ekonomii se nevyznám - svoje stanovisko nezastávám ortodoxně a rád svoje názory srovnávám s těmi vašimi.

Jak se to má s levopravými preferencemi myslím docela pěkně rozlouskl Lipovan ve svém komentáři k předešlému článku „Obrat na pětníku“. Každý volí podle toho, co si myslí, že je pro něj nejvýhodnější. A kdekdo nemá problém účelově otáčet o 180 stupňů. I ti, kdo se zaklínají liberálním přístupem jako tím nejrovnějším, ve skutečnosti pokukují po těch procentech z příjmu, která jim někdo bere. Zrovnatak k solidaritě vyzývají ti, kdo ji sami chtějí využít. Ani já se nebudu se tvářit, že se mě to netýká. Není nijak překvapivé, že voličské preference odráží příslušnost člověka do určitých sociálních vstev. V následujících řádcích bych se pokusil popsat, proč liberalismus v podání Svobodných není volba pro mě, a to ne z důvodu, že v něm nespatřuji prospěch pro sebe.

TomášP ve svém článku popisuje, že lidé si nejsou rovni (kromě rovnosti před zákonem a co do lidské důstojnosti) - o tom se nijak nehodlám přít. Komunismus se možná snažil lidi postavit do řady a tím, ve snaze potřít nespravedlnost vlastně jinou vytvářel. Rozlišujme ale jakousi rovnost absolutní (závod nemá smysl, protože závodníci běží stejně rychle) a rovnost příležitostí (všichni na počátku startují z jedné startovní čáry). Oboje je svým způsobem neuskutečnitelná idealizace, ale zatímco první odmítám, o to druhé, myslím, má smysl se snažit. Argumenty proti socialistům toho typu, že se jedná o zasahování do volné soutěže, postrádají smysl. Protože jenom tehdy, když je zaručena rovnost příležitostí, tak je soutěž soutěží. Bez toho je trh džungle se zákony divočiny. Rovnost příležitostí, o kterou mi jde, nenarušuje ani ten princip soutěživosti, jako hrací motor pokroku, ale naopak ho podporuje, a to ze stejných důvodů. Jednoduše motivuje ty, kteří by jinak neměli šanci uspět.

Liberalismus jako ekonomický směr by mohl mít svůj protějšek v přírodní říši v principu přetiží silnějšího. Přírodní výběr je také maximálně konzistetní princip, kterému nelze nic vytknout. Každý zásah pokřivuje vztahy - pokud bych snad chtěl zachránit zvíře před sežráním, jiné zvíře bude o hladu. Až potud bez výhrad. Ale podobně, jako na lidské společenství se většinou zdráháme aplikovat stejné zákony (aspoň já ano ), tak i v o otázce společenského zřízení usiluju o něco trochu jiného. Kdybych měl pokračovat v předešlé analogii, byly by to třeba školky stromů v lese, popř. zoologická zahrada, která pomáhá zachránit nějaký ohrožený druh. Otázky můžou vznikat už tady: je vůbec správně se o něco takového pokoušet? Není to proti přírodě?

S Ivanem tady ze Svíce nás pojí přátelství, známe se osobně a měl jsem možnost zavítat i k němu do práce. Nemám nejmenší pochybnost o jeho podnikání a v jeho osobě se vzácně spojuje to, co říká s tím, jak jedná. Ivan tady často mluví, když bych to zjednodušil, o neustálém přerozdělování výsledků práce těmi, kdož se o ni nezasloužili, jako o kořenu zla. Pokaždé, když tu to téma probíráme, k tomu chci něco dodat, využívám tedy této příležitosti se k tomu vrátit tak nějak uceleně.

Problém přerozdělení nevnímám tak absolutně a hlavně si myslím, že tento aspekt není vlastní jenom státnímu aparátu, ale platí tak nějak obecně. A hlavně - liberalismus ho neodstraňuje. Vyšší management provádí velká strategická rozhodnutí (otevírá/uzavírá pobočky, expanduje na další trhy) bez toho, aby byl v případě neúspěchu někdo zvlášť hnán k osobní (popř. trestní) odpovědnosti. Velká rozhodnutí se řídí jinými zákonitostmi, nedají se tak analyzovat, jako každé drobné rozhodnutí. Lidé na samém vrcholku hierarchie, řekněme v dozorčí radě, se už jenom málo podílejí na výnosech společnosti. Paradoxně plat mají skoro největší. Nebo se pletu?

Obecně k přerozdělení - do podnikání se lidé dost často pouštějí s vidinou snadného živobytí do budoucna. Vybudovat firmu určitě není jednoduchá věc, obnáší to spoustu rizik. Ale tím základním motorem je mnohdy snaha dostat firmu do stavu, kdy na sebe vydělává sama, tj. kdy budu moct jako podnikatel žít z práce ostatních. A teď záleží na každém, jak se s tím vypořadá. Jsou ti, kteří jsou oddáni svému cíli a dokáží vydělané peníze zpětně využít pro rozvoj firmy - smekám. Další se třeba rozhodnou své výnosy spravedlivě rozdělit mezi všechny zúčastněné - klobouk dolů. A nebo jde jen o to maximálně využívat nabytou výhodu pro svůj prospěch. Otázka pro zvídavé, takovýto podnikatel dává práci, nebo si ji bere? Ale v zásadě ani nic proti tomuto, tak už to zkrátka je.

Model svobodného podnikání, tak jak o něm mluví Ivan se dá myslím dobře vztáhnout na živnostníky nebo na malé (střední) firmy, kde dost čast „všichni dělají všechno“ a bezprostředně se podílí na úspěchu firmy. Velké firmy ale fungují na jiných principech - zavádějí pevně stanovené role a člověk je tam jako jedno malé kolečko v soukolí. Bezprostřední zodpovědnost jednotlivce se rozplývá v celku a po člověku se chce, aby jednoduše dělal to, co má. Velká firma zevnitř je plná směrnic, procesů a vytváří si byrokracii sama pro sebe. Mám sám zkušenost, jaké je to spolupracovat s malou firmou a s korporací - jsou to jiné světy.

Problém liberalismu, aspoň jak ho chápu, je ten, že neumožnuje se dobře vypořádat s následujcími problémy. To je jen malý výčet, co mě teď napadl. Následující body beru skoro jako axiomy platné za všech okolností:

* Peníze tvoří peníze
Ten kdo je má je za vodou. Podnikání nelze začít bez prvotních investic. Ten kdo má málo riskuje nejvíce. Ten kdo má hodně už ani nemusí vytvářet nějaké skutečné hodnoty, stačí mu vhodně investovat. A opět - není to jenom jiná forma přiživování na výsledcích práce někoho jiného?

* Slabší prohrává
Příklad za všechny. Ženy-matky jsou znevýhodněné na trhu práce. Zastávají mimořádně důležitou roli ve společnosti, ale tržní prostředí to jaksi neuznává. Pro zaměstnavatele je snažší zaměstnat někoho jiného. Podobně znám hodně lidí ve věkové skupině 50+, kteří mají dost problém uplatnit se na trhu práce. A není o to neochotě se přízpůsobit nebo učit novým věcem.

* Kapitalismus se řídí strategii nejrychlejšího zisku
Zákony přežití na trhu mě motivují k tomu, abych využil všechny dostupné prostředky ke zlepšení svojí situace a konkurenceschopnosti. Takže se prolamují všechny těžební a emisní limity a emisní povolenky fungují jako novodobý případ odpustků značících, že je možná něco špatně. Svět čelí klimatickým změnám (i když p. Klaus to tak nevidí) a problémy s tím spojené spíš odkládáme, než řešíme. Samotný tržní mechanismus je nedokáže zohlednit.

Mám za to, že ústřední heslo Svobodných „necháme vám vaše peníze“ je populismus nového druhu srovnatelný s tím, jaký jsme zvyklí slýchat z oranžového tábora. Daně provází lidstvo od nepaměti jako mor a cholera. Pocit, že mi někdo bere z mého může být frustrující. Problém je v tom, že to co mám za „moje peníze“ v nějakém ohledu moje peníze nejsou a to, co platím na dani je daň za to, že stát a společnost nějak funguje. Přitom nemám naivní přesvědčení, že věci fungují jak mají, ale zrovnatak se nelze donekonečna schovávat za vizi efektivnější státní správy - doposud je to totiž pořád jen vize. Pokud by se stát zřekl části příjmů na daních, bylo by korektní zmínit, čeho všeho se tímto zříkáme.

Abych uvedl na pravou míru, také si přeji efektivní státní správu a přebujelá byrokracie vadí i mě (komu ne?). Tyhle postoje myslím odráží určité nálady ve společnosti. Ale když jdu na úřad, nechodím tam s pocitem, že má paní za okýnkem vlastně bezva obživu ani nežiju pocitem, že se něco děje jakoby z mých peněz. Paní je jenom malé kolečko v obřím soukolí. Rozdíl je jen ten, že jí zaměstnává stát.

Na závěr. Nejsem naivní, abych věřil v nějaké spásné řešení. Nehodlám měnit ani společenské pořádky. Jenom se snažím upozornit na příklady toho, kdy má podle mého názoru své odůvodnění regulativní přístup - ať už legislativní cestou nebo dotacemi. Doposud jsme podle mého až příliš často zmiňovali dotace jako něco automaticky nežádoucího. Jestliže se TomášP vyznává z liberálního přesvědčení, já o sobě řeknu, že mám nejblíže k sociální demokracii (jakýmsi ideovým směřováním - kdybych se měl ohlížet na to, co se v ČSSD děje, asi bych nevolil).

Budu rád za vaše názory, ale neočekávám velkou diskusi, vše podstatné jako kdyby bylo řečeno v diskusi předešleho článku. Kdybych dlouho neodpovídal, je to tím, že nestíhám svůj vlastní život .