Svět, čas a tak vůbec... (Odpověď Juzkovi)

K sepsání tohoto zamyšlení mě přimělo přečtení Juzkova článku Svět je jiný. Původně se mělo jednat jenom komentář, ale nějak mi nekontrolovatelně přerostl. Bez přečtení původního textu asi nebude tolik srozumitelný, za což se Svícařům omlouvám.

Juzek napsal zajímavý, místy poměrně hutný příspěvek, plný různých postřehů. Ne ve všem bych ale autora následoval. Dialog Juzka a Sawa možná víc než článek samotný odkrývá problémy, se kterými se potýkáme. Většina námitek z diskuse vychází z toho zjevného rozporu času jako fyzikální veličiny a času autenticky prožívaného. Aby debata neulpěla na banální úrovni - zkusím tezi „čas je člověk“ (co je to za nesmysl? rychle pryč odtud.) chvíli hájit, abych se s ní následně rozešel. Nejdřív ale obecný úvod.

Filozofie má už ze své pozice určitý prim před speciálními vědami, protože je sama jejich metodologií. Při dnešním bouřlivém rozvoji věd se člověk snadno spolehne na poznatky, které mu dodává věda, a méně se ptá po tom, jak jsou možné. Toto specificky filozofické téma ale nepřestane být nikdy aktuální. Já jako poznávající subjekt jsem skutečně odkázán na svůj rozum a na smysly. Oproti senzualistické tezi „nic není v rozumu, co nebylo dřív ve smyslech“, která je v mnohém zjednodušující, bych ale postavil tezi Kantovu „smysly bez rozumu jsou slepé, rozum bez smyslů prázdný“. Pravé poznání se odehrává v dialektickém propojení obojího.

Věškeré naše poznání je zprostředkováno smysly, které nás mohou pochopitelně šálit. Věc o sobě je přímo nepoznatelná, to je jeden z ústředních problémů filozofie a až potud s Juzkem souhlasím. Z toho, ale ještě nelze činit závěr, že smyslová zkušenost je ve všech ohledech moje. Sofisma „Člověk je vposledku měrou všech věcí“ neplatí zcela. Můj smyslový vjem je můj do té míry, že se jedná můj vědomý obsah, ale své smyslové vjemy nemám ve své moci. Nemůžu si říct, co vidím nebo slyším. Pro určení hranice subjektu a objektu je právě tohle to podstatné. Já jsem to, co mám ve své moci, a věc je ta, která mi klade odpor. Tento odpor, jako když se rukou dotknu stolu, mě přesvědčuje o tom, že něco vnímám a zaroveň je to ten druh působení, který každé pozorování činí závislé na pozorovateli. Pokud tento moment nerozliším, zákonitě upadnu do Juzkova bezbřehého subjektivismu.

„Dokud se mne nikdo neptá, vím, co je čas. Kdybych to ale chtěl tázajícímu vysvětlit, nevím.“, tolik klasický výrok Augustina Aurelia. Čas patří mezi běžné pojmy, které pro svou samozřejmost jen málokdy podrobujeme nějakému zkoumání. Náš svět není nějaké „akvárium“ vymezené kartézskými souřadnicemi, kde čas vystupuje pouze jako další veličina. Tato stále přežívající představa, kterou si spojojume s vědeckým světonázorem, už moderní věda odvrhla. Tím nechci začínat debatu o věcech, kterým nerozumím, jde mi jen o to ukázat, že takto pojímaný čas je jen dalším naším paradigmatem, nikoliv něčím stálým, co bychom si měli promítat do povahy světa. Čas je naší abstrakcí trvání, které podobně jako smyslové vjemy vnímáme, ale přitom nezáleží na nás. Tvrdit něco jiného je jako tvrdit, že když zavřu oči, přestane svět existovat a když je znovu otevřu, svět tu zase je. Ne, že by to tak souviselo, ale připomněla se mi debata, kterou jsme vedli před mnoha lety s kamarádem na gymplu - tvrdil mi, že kdyby věděl, že má poslední minutu života a měl před sebou tlačítko, které zničí svět, tak že neví, proč by ho nezmáčkl. My ostatní ho přesvědčovali, že to možná není úplně dobrý postoj .

Pokud budeme i nadále zastávat stanovisko, že čas je věcí člověka, vyvstává tu další problém. S našimi přirozenými pojmy prostoru a času totiž snadno upadneme do rozporů. Dějinami filozofie se napříč line téma proslulých Zenónových aporií (Achiles, který nedožene želvu. Letící šíp, který neletí, protože v každém okamžiku stojí na místě.), každá doba přidala svůj komentář, ale jakési definitivní rozřešení dala až soudobá matematika. Aristotelovo pojetí času jako „počítaného pohybu“ neodpovídá povaze kontinua. Kdyby byl Zenón mezi námi, asi by se nám někde v ústraní smál - podezřívám ho z určité potměšilosti. Jeho závěr, že pohyb vlastně neexistuje, nelze brát vážně - daleko spíš nás chce přimět, abychom přehodnotili svá východiska. Odpověď na aporie bychom chtěli po filozofii a zatím nám je dává matematika, co s tím? Jsme u otázky, jak se matematika vztahuje ke světu.

Rozdíl mezi tím, co člověk vytváří a kdy „jen“ rozkrývá souvislosti je v přirozeném jazyku dostatečně odlišen dvojicí slov - vynalézat a objevovat. Matematické poznatky jsou obecně považovány za objevy. Pokud se chceme ptát, jestli tomu tak skutečně je, je potřeba přejít na nižší úroveň. Pro soudobou matematiku je charakteristická axiomatická vystavba. V základu stojí několik výroků, které bereme za výchozí a platné, odtud dál veškeré matematické pravdy plynou pomocí odvozovacích pravidel. Toto rozhodnutí motivuje praxe - dokazatelnost nebo nedokazatelnost nějakého tvrzení se stává technickým problémem. Oprávněnost axiomů zkoumá filozofická logika „přirozená čísla máme od boha, ostatní je dílem člověka“, jak se vyjádřil jeden matematik, přičemž mu dozajista nešlo o to, postulovat existenci boha. Bez určitých předpokladů se neobejdeme. Ovšem mít přirozená čísla, to není tak málo, pokud uvážíme co všechno získáváme. A naopak, chceme toho skutečně tak moc?

Juzkův model radikálního subjektivismu doplácí na svou skytou vnitřní rozpornost. Není sám o sobě nejvlastnějším způsobem poznávání člověka, ačkoliv se za něj vydává. Samotný čistý subjekt je asi taková idealizace skutečnosti jako ve fyzice hmotný bod. Je totiž potřeba jakoby vyjít ze sebe, abych mohl mluvit o svých smyslech či rozumu. Určitou mnohdy skrytou úlohu přitom sehrávají i poznatky speciálních věd, což trochu narušuje doměle čistou metodu uvažování. Jazykem fenomenologie - jedná se jen o další nepřípustnou formu kladení skutečnosti. Takže k diskutované argumentaci v kruhu - Juzku, v tom kruhu jste s námi a těžko s tím něco uděláme .

To nejhorší, co se může filozofovi přihodit, je to, že se chopí nějakého principu a začne ho bezvýhradně uplatňovat a absolutizovat. Pokud přitom ztratí ochotu zas a znovu podrobovat kritice svá východiska, když už se jeho závěry rozcházejí se zkušeností, ustrne jako bezejmenný patník podél cesty poznání. Nanejvýš ostatním ukazuje, jak daleko už neradno zajít.

Škoda, že jsem se tu na Svíci s Juzkem minul o pár let, zajímaly by mě jeho reakce.