Stačí hospodařit jako doma

Mám takový divný pocit, že se nám to Řecko začíná pěkně prodražovat. Pokud budou nakonec na řešení tohoto problému zainteresovány i banky a je jedno zda dobrovolně nebo ne, úplně vidím kdo to všechno zaplatí. Obyčejný střádal.

Ono to tak, mezi námi, dopadne stejně vždycky. Protože jak mi před nějakými patnácti lety tajuplně prozradila paní z banky: „Víte, z obyčejných jednotlivců peníze dostaneme nakonec pomalu vždycky, ale ty firmy...“. Takže není nic jednoduššího než když nejsou očekávané zisky prostě zvednout poplatky. Co je na tom, že platíme i za to, že bance naše peníze svěříme.

A ono se mezitím chystá podlehnout dluhové pasti pár dalších států. Nejnověji Itálie a jak jsem se dočetl, tak možná i USA. Co naplat, takový je život, chtělo by se říct. Jenže pro mě jako laika, který o těchto problémech ví jen to, co se dá dočíst v médiích a který není ekonomicky vzdělán je to těžké.

Pořád se mi dere na rozum spojení selský rozum a nemyslím, že by to neplatilo i na stát. Jak říkal v jedné ze scén známého filmu táta Homolka: „Stát, stát... co je to stát? Stát jsme my...“. Tento oslí můstek mě dovádí k tomu, že zjednodušeně řečeno, stát stejně jako rodina hospodaří s určitou sumou peněz.

Takže by z tohoto pohledu mohlo být docela jednoduché, kdyby se naši zástupci při řízení této velké rodiny řídili tím, čím se řídí doma. Mrknou kolik jim přijde na účet a podle toho se zařídí. Jsou věci co se prostě platit musí, přes to nejede vlak a s tím co zbyde, zbyde-li něco, naloží podle potřeby. Něco utratí, něco uloží na horší časy, něco vrazí do oprav, něco do vzdělání, něco do zábavy.

No a když mají málo, tak se holt uskrovní a nemůžou jet na drahou dovolenou. Mohou si i půjčit, ale jen v případě, že je to na důležitou věc a budou schopní splácet. V opačném případě je to nerozum. Buď si to neumí spočítat, což je špatné a příště by o tom rozhodovat neměli, nebo přestřelili schválně a pak je trest jediným východiskem.

Jenže stát je opravdu něco trochu jiného. Ti co se o něj starají ne vždycky mají na paměti jen to nejlepší pro ostatní. A taky se nemusí starat o důsledky svých rozhodnutí, nic jim totiž nehrozí. To se to rozhazuje když nikde nevisí obava z odpovědnosti. A přinejhorším se zvednou daně a zaplatí to jako obvykle obyčejní jednotlivci. Přesně podle slov paní z banky.

Nemyslím, že tento jev někdy vymizí. Jen by to chtělo trochu pokory a mravnosti. Ten divný pocit co jsem měl na začátku je totiž i z toho, že tohle všechno příliš připomíná styl po nás potopa. A tak zatímco doma by každý z nás udělal v první řadě kontrolu kam přesně a za co utíkají všechny peníze a následně by začal šetřit kde to jde, v případě státu jsme svědky chaotického škrtání. Jeden den tady a druhý zase jinde.

Nejsem odborník, ale na to abych viděl jak to vše působí chaoticky ani být odborník nemusím. Opravdu mám totiž zato, že kapka selského rozumu by měla mít místo i při řízení státu. Doma bych totiž rozpočtové provizorium jen těžko trpěl a o blížící krizi – pokud bych ji dopustil – bych věděl natolik dopředu, že odvrátit ji by bylo nejdůležitějším úkolem i kdyby na něj měly padnout úspory uložené v dobách blahobytu, právě za účelem „až bude hůř“.

O co je na tom stát jinak, to mi tedy povězte...