Postaráme se o vás. Navěky.

Sešlo se to tak nějak naráz. Vánoce a tím pádem nálada, kdy se víc myslí na bližního svého. Nový rok a nadcházející sbírka Tříkrálová. No a do toho nepokoje v Somálsku, kde dokonce do dění vstupují ozbrojené síly z Etiopie. K tomu Súdán zmítající se v pernamentní krizi.

Tak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, kdy se mění žebrání v charitu. Nemyslím to zle, jen prostě nedokážu posoudit zda člověk s nataženou rukou u vstupu do metra je žebrák a tisíce jemu podobných v cizině už charita, protože je nemáme denně na očích. Pomáhá se jim sice organizovaně, nicméně s nevalným výsledkem.

Nejsem ještě tak starý, ale co si pamatuju pořád bylo na koho vybírat. Za komunistů na to dokonce existovaly takzvané „známky solidarity“ v hodnotách maximálně několika desetikorun.

Jejich kupování bylo jaksi dobrovolně povinné a probíhalo často organizovaně v rámci členství v masových organizacích typu Revolučního odborového hnutí a podobně. Jak takto sesbírané peníze skončily si nedělám iluze. Většina z nich zřejmě padla na nákup zbraní pro revoluční režimy těchto zemí „třetího světa“.

Po změně režimu se u nás musela charita narodit takřka z ničeho, protože chudí lidé zde předchozích čtyřicet let oficiálně neexistovali. Navíc díky pracovní povinnosti by byly dnešní zástupy bezdomovců považovány za příživníky a na základě trestnosti by skončili ve vězení. Díky organizacím jako je Armáda spásy a jiné se i u nás o tyto lidi na okraji společnosti začal někdo odborně starat.

Možná proto, že domácí charita i její činnost a výsledky je víc na očích nebývají se sháněním financí až takové problémy. Jistě, všechno je relativní a o těžkostech financování by nejlépe mluvili ti kteří peníze pro charitu shánějí. Ovšem úspěchy například loňské Tříkrálové sbírky, při které se od dárců vybralo víc než padesát čtyři milionů korun mluví za vše.

Hůře jsou na tom sbírky pro obyvatelstvo v zahraničí. Ještě tak příspěvek na nějakou humanitární pomoc při přírodní katastrofě, ale koho dnes překvapí hladomor v Africe? Ruku na srdce. Do televizních zpráv už tak nějak patří záběry z ozbrojeného konfliktu mezi Palestinou a Izraelem, válka v Čečensku a různé nepokoje nebo hladomory v Africe. Je to kruté, já vím.

Ale třeba v Africe jsou některé humanitární organizace celá desetiletí. Proudí skrz ně pomoc a jediné na co se místní zmůžou jsou věčně hladové děti a samopal v ruce takřka každého kdo jej udrží.

Jak je možné, že v zemi kde není co do úst se pořád bojuje? Copak peníze určené na jídlo nebo zdravotnickou pomoc někdo utratí za zbraně? Nebo se tato pomoc stává součástí velkého kšeftu, kdy humanitární organizace předají pomoc a ta se potřebným prodává, jak o tom svědčí občasné hlasy znalců prostředí?

Jak je možné, že desítky let se jen bojuje a umírá hladem a přesto do země proudí pomoc, aniž by byla znát nějaká změna?

Ono to nebude jen tak jednoduché jak se na první pohled zdá. Věřím i argumentům tvrdícím, že pokud by pomoc skončila bylo by to ještě horší. Šířící se terorismus, nemoci atd.

Ale z pohledu člověka, který zná situaci jen zprostředkovaně z médií mě prostě nemůže nenapadnout otázka, zda je vůbec taková pomoc efektivní. Myslím, že by to měl být cíl každé pomoci. Ne, jen dávat a pomalu odnaučit příjemce pomoci pracovním i jiným návykům.

Pomoc by měla v první řadě zabránit pádu na dno, nebo umožnit se ode dna odrazit. Nejenom vozit obilí, ale i naučit místní obilí pěstovat. Obrazně řečeno. Taková pomoc je efektivní a netrvá přece desítky let.

Tak si někdy říkám, jestli ovšem není chyba jinde. Ona i taková práce ve velké charitativní organizaci musí být v dnešní době pro mnohé lidi moc dobrý kšeft, který by asi mohl skončit jakmile by se lidé pro které je pomoc určena stali na ní nezávislí. Tak proč si pod sebou řezat větev...