Zpovědní tajemství

Přiznám se bez mučení, že nejsem zrovna aktivní a praktikující katolík. Jsem sice pokřtěný a v dospělosti jsem byl i u prvního svatého přijímání, ale svoji víru nevyjadřuji prostřednictvím pravidelných návštěv svatostánků.

I přesto mě vždy zajímaly církevní obřady. Zvláště v dětství měly jistý nádech tajemna a něčeho nadpřirozeného. Asi tak měly i působit a potvrzuji, že na mou dětskou duši tak opravdu působily. Časem, kdy mé návštěvy bohoslužeb řídly a omezily se v podstatě na několik za rok, zůstala mi vzpomínka a v některých věcech i otazník.

Běžně jsem se setkával se situací kdy na můj dotaz ohledně důvodu „fungování“ toho kterého obřadu, mi bylo sděleno, že to tak prostě odjakživa je, aniž bych se dopátral něčeho konkrétního. Mnoho mi osvětlil až jeden kněz při přípravě na svaté přijímání.

Jednou jsem se však setkal s názorem, který opět rozvířil moje pochybnosti. Jistý známý mi tvrdil, že není morální a ani správné, když kněz nesmí vyjevit zpovědní tajemství ani jedná-li se o například závažný trestný čin. Pravda, nevěděl jsem přesně jaká jsou v tomto případě pravidla, ale nedalo mi to a začal jsem se po nich pídit.

Tak jsem se dozvěděl, že katolický kněz opravdu nesmí za žádných okolností – pod hrozbou exkomunikace - vyzradit třetí osobě co se dozvěděl při zpovědi. Zákaz se vztahuje na všechny činy, tedy i zločiny a to i ty těžké, které obvykle spadají do ohlašovací povinnosti. Tuto skutečnost uznává většina států i ten náš. Nehodlám polemizovat zda je to správné či nikoliv, beru to jako fakt.

Dále jsem se dozvěděl, že kněz může v tomto případě podmínit udělení rozhřešení přiznáním viníka k (zlo)činu. Potud je vše pochopitelné. Nevím však co by se stalo, kdyby se viník odmítl přiznat. Celý proces Svátosti smíření by se rázem octl ve slepé uličce. Kněz by věděl, ale neměl by dát rozhřešení. Viník by se sice vyzpovídal, ale bez důležité tečky rozhřešení.

Někdo může namítnout, že kdo spáchá těžký zločin, obvykle ke zpovědi nechodí, nemyslím však, že by to byla úplná pravda. A navíc nemusí se vždy jednat hned o vraha. Stačí pokud půjde například o finanční spekulace vedoucí třeba „jen“ ke krátké ztrátě svobody.

Je dávno jasné, že když se člověk vymluví, tak se mu uleví. Svátost smíření pro nevěřící v dnešní době nahrazují svým způsobem například i psychologové, kteří vás v rámci terapie vyslechnou a poradí. Jakým způsobem funguje u nich dodržování informací, které se od klienta dozvědí nevím. Zkušenosti nemám ani s lékařským tajemstvím a jeho mantinely. Jestli jsou odlišné od těch katolických, možná by stálo za úvahu zjistit proč. Jistě to někdo víte.