Do vosího hnízda

Samotný fakt, že někde musí stát radarová základna se mi nelíbí. Znamená to totiž, že se připravujeme na obranu před někým. Před někým, kdo by byl nejraději, kdybychom nebyli my.

Myslím, že ohledně postavení, či nepostavení radaru US Army v Brdech nás čeká ještě pěkně záludná debata plná populismu, rádoby argumentů, poplašných zpráv a emocí. To je pochopitelné. Na věc nemá jednotný názor ani naše politická reprezentace a fakta, která by měla předložit jako důvody pro či proti zatím chybí. To se mi nyní jeví jako největší problém celé věci.

Dnes už je asi jedno jak dlouho se o základně vyjednává. Je jedno zda několik let tajně a kdo byl pro a teď už není, jen proto, že není ve vládě. Důležité je, abychom měli dostatečné informace nyní a po dobu celého vyjednávání až do konečného rozhodnutí. Ať už je jakékoliv. Ovšem prozatím se nám dostává převážně nevěrohodných či útržkovitých informací a ty opravdu důležité tak mohou jednoduše zapadnout. Možná i proto, že pravdivé informace bývají mnohdy nezajímavé, fádní a neaspirují na mediální bomby.

Já se v nynější situaci kloním spíš pro postavení základny, ale právě proto, že mi schází dostatečné množství informací nestavím se do role jednoznačného obhájce. Největší tíha bude jistě spočívat na bedrech vyjednávačů. Ti mohou zajistit smlouvy spravedlivé a výhodné jak pro stát, tak hlavně pro nejbližší okolí, základnou nejvíc ovlivněné. Důležité tedy je, aby u vyjednávání byli jak odborníci, tak zástupci obcí do jejichž teritoria by základna spadala.

Je stejně důležité vyjednat jak politické tak i právní, bezpečnostní, ekologické a jiné záruky. To vše je již možné, protože vojenské základny mají Spojené státy ve více zemích světa. Vojenská základna bývá obvykle pozitivně přijata. Pracovní příležitosti, nebo zvýšení tržeb jsou samozřejmostí. V tomto konkrétním případě by to asi nebylo nijak závratné, ale rozhodně přínosné.

Pamatuju si celkem živě, jak počátkem devadesátých let spousta tehdejších posádkových měst požadovala po naší armádě odchod vojáků na jiná místa. Netrvalo dlouho a změna v sociálních i životních podmínkách lidí úplně situaci obrátila a dnes je pro každé město výhodou, když je vojenské posádce nablízku.

Tento malý příměr ukazuje jak se časem mění nálada lidí a co je v jednu chvíli nepřijatelné, může být později vítané. Fanatické odmítání, nebo naopak schvalování není tedy na místě. Objevilo se několik argumentů obávajících se většího bezpečnostního rizika pro naši zemi. Ty by měly být brány vážně a měly by představovat důvod k důkladnému prozkoumání zda jsou oprávněné.

Stejné obavy však zazněly i v minulosti v souvislosti se vstupem naší země do NATO, s první misí UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, při prvním nasazení našich vojáků v Afghánistánu, anebo třeba v souvislosti s vysíláním Radia Svobodná Evropa z Prahy do Íránu. Naštěstí se tyto obavy nevyplnily a kdo si už dnes vzpomene, že vůbec byly? A kdo má dnes obavu z bojovníků Tálibanu, jimž údajně naše jednotky v Afghánistánu zatkly jednoho z nejvyšších velitelů? Vždyť pro ně to je určitě větší důvod k odplatě než zamýšlená stavba radarové základny.

Jistě, hrozba raketového útoku z Afghánistánu je asi z říše snů oproti útoku z Íránu, nebo Severní Koreje. Ovšem řečeno s trochou populismu, když odmítneme radarovou základnu, přestanou zato v Koreji s vývojem raket? Asi těžko. Tím si tedy moc nepomůžeme. Také se objevují názory, že celá základna je namířena proti Rusku. I to může být pravda jen stěží. V případě války s Ruskem by však do USA letěly rakety spíš přes Sibiř, než přes Evropu. Ale i kdyby, co v tom případě Rusové se svou radarovou základnou na Kubě? V loňském roce opět zprovozněnou.

Možná s mými posledními argumenty budou souhlasit odpůrci základny a jedním dechem dodají, když není velký důvod k obavám, proč tedy vůbec základnu budovat? Proč? Protože Čína nedávno úspěšně sestřelila raketou svůj satelit ve vesmíru, takže dostatečný dolet už u nich není problém číslo jedna. Protože zatímco USA tuto základnu potřebují už nyní, Evropa, potažmo NATO až za několik let, přesně podle toho jak dalece technologicky za Amerikou zaostáváme.

Myslím však, že potřeba bude. Kdyby se podobně odmítavě stavěly Spojené státy k pomoci Evropě za druhé světové války, měl by to Hitler mnohem jednodušší. Za posledních sto let to přece byla vždy Amerika, kdo Evropě pomohl. Nemusí se nám to líbit, ale nic na tom nezměníme.